Pečivo

Svůj opravdu první opravdický hamburger jsem snědla asi před třemi lety. Do té doby bylo pro mě nepředstavitelné, že bych někde na veřejnosti měla otevřít pusu tak dokořán až mně málem v pantech lupne.

Poslední dny plní stránky sociálních sití, mimo jiné, fotky krásně dozlatova vypečených bochníků chleba, křupavých rohlíků, zapletených houstiček a ani loupáčky nebo chcete-li makovky nezůstávají pozadu.

Za celé léto jsem se pořádně nedostala do našeho javůrského obchůdku. To víte, prázdniny. Pořád se někde cestuje a nebo, přiznám se, nechce se mi tak brzy ráno vstávat, když mě nenutí školní povinnosti našich dětí.

Tak jak se říká, že s jídlem roste chuť, tak s každým vlastoručně upečeným chlebem a pochvalou od těch, co ho ochutnali, rostlo moje sebevědomí. Pomyslné hranice jsem posunula ještě o kousek dál, když jsem upekla domácí pletýnky a rohlíky.

Po tom co jsme s dětmi dočetli knihu Všechny čtyři hvězdičky, zatoužila obě naše děvčátka ochutnat legendární crème brûlée, kvůli kterému měla hlavní hrdinka zákaz vstupu do kuchyně, neboť při přípravě tohoto božského dezertu zapálila závěsy v kuchyni.

Po vánočním maratonu rodinných návštěv jsme se vrátili domů a tam ani rohlík ani suchá kůrka chleba, jenom vánoční cukroví, na které už neměl nikdo pomyšlení a máslo nebo sýr si na ně asi nenamažeme. Můj muž bez pečiva klidně vydrží, ale já bez něj nemám pocit uspokojení, ten pocit...

Když jsme se s mým mužem seznámili a já u něj zůstala poprvé na víkend, jen tak prohodil, že upeče chleba, ať máme ráno něco ke snídani. Já na prázdno polkla a zmohla jsem se jen na tři slova: co, hm, jo.