paní Růžičková

Varování ! Tenhle zákusek je jen pro fajnšmekry a opravdové milovníky čokolády! Ostatním by se z něho klidně mohlo udělat nevolno, skoro až na omdlení! Takovou čokoládovou nálož totiž jen tak někdo naráz nespořádá. 
Rozhodně si dort nenechávejte jen pro sebe a podělte se o něj. O to větší radost a požitek z něj budete mít. Během chvilky vám vykouzlí úsměv na tváři, budete blaženě přivírat oči a přát si, aby se ten sametový čokoládový sen nerozplynul příliš brzy. S každým dalším soustem bude růst vaše chuť dát si další a další kousek. Tomuto pokušení nelze odolat, a tak necháváte čokoládu volně se rozpouštět v ústech, na pár vteřin zapomenete na svět kolem vás a na vlně endorfinů plujete vysoko až kamsi do oblak. 
Slabé ťuk a cink lžičky o prázdný talířek vás vrátí zpátky na zem. Dát si další kousek byl by hřích. Nechte si ho na příště. Taková kalorická bomba, taková porce cukru a tuku najednou by vás mohla stát nějaký ten dekagram na váze víc. Rozložte si dílky dortu navíc menších ať mů…

Podlehla jsem reklamě, která na mě vyskočila pokaždé, jakmile jsem otevřela počítač. Internet nebo fejsbuk, jí to bylo fuk. Jakmile o něco jednou jedinkrát třeba jen malinko projevíte zájem, neviditelná internetová chapadla vás lapí a potom jste nadobro v jejich zajetí. Taková neodbytná byla CulinaBotanica a její původní a prapůvodní prastaré odrůdy. Jak jsem stará, tak jsem hloupá, naházela jsem si do virtuálního košíku pár těch semínek a potvrdila nákup. Na mail mi přišlo potvrzení objednávky, ale podle jeho formy a obsahu jsem se nemohla ubránit dojmu, že to všechno bude celé prapodivné.
Po čtrnácti dnech, kdy semínka ani žádné emaily o odeslání balíčku nepřicházely, jsem začala jednat. Zavolat nebylo kam, na mail nikdo neodpovídal, zkusila jsem poslední možnost poslat zprávu přes fejsbuk. Po pár dnech přišla odpověď ve smyslu "někdo to zkontroluje". Znělo to skoro stejně jako okřídlená věta z personálního "my se vám ozveme" a vy víte, že se už nikdy neozvou. Sem…

Některé moje kamarádky nekamarádí s kynutým těstem a možná že dělají dobře, aspoň nekynou tak jako já. Kdo by dobrovolně kamarádil s nevděčníky, co kazí figuru? Když já ale mám ty nevděčníky v podobě koláčů s dvojí náplní a křupavou drobenkou navrchu tuze moc ráda. 
Naše teta Liba mně na to řekla: "Co chceš po dětech a taky už máš na to věk!" Nevím, jestli mě chtěla utěšit nebo povzbudit. Možná, že by to mohla být možná omluva, proč bez výčitek sáhnout po dalším koláčku. Důležité je, srovnat si to pěkně v hlavě a pak se s radostí do nadýchaného voňavého koláče zakousnout. Co na tom, že už je třetí v pořadí.



Někdo jim říká dvojctihodný, někdo moravský a někdo třeba hlucký. Na názvu nesejde, hlavně když je uvnitř tvaroh, nahoře povidla a drobenka a z kynutého těsta! Z jiného by asi tak dobře ani nechutnaly. Už když se na ně podíváte, smějí se jak letní sluníčko, nalákají vás svou zlatavou barvou, voní létem, voní posvícením, voní vzpomínkami, každému voní jinak. S těmihle koláčk…

Na náhody nevěřím a nic se neděje jen tak náhodou! Jenže když se z ničeho nic ocitnete na kurzu pečení makronek, začne vám přece jen malý červíček pochybností hlodat v hlavě. Když to nebyla náhoda, co tedy? Ostatně člověk si má plnit své sny, a tak jsem pondělní pozdní odpoledne strávila v úplně cizí kuchyni ve společnosti dvou milých a šikovných dam, Míši z Voilá macarons a Hanky z byHannah.style.  
Makronky jsou docela výzva, v každém kroku přípravy hrozí nejmíň jeden neúspěch. Ovšem pod vedením zkušené lektorky Míši se nebylo čeho obávat.



Velký respekt k makronkovému těstu se rozplynul, když Míša řekla: "Máte umícháno, takhle je to přesně ono." Ale celková nervozita mě opustila až s prvním plechem strčeným do trouby. Pak už jsme s Hankou zvědavě a se zatajeným dechem nakukovaly do trouby a pozorovaly, jak makronkám naskakují "nožičky". Napnuté jak struny na kytaře jsme očekávaly první upečené skořápky. Nespojeným neslepeným makronkám se tak prý říká.







Lektorka Míša …

Nějak se nám ta služební cesta na Slovensku protáhla. Po vyřízení všech pracovních záležitostí, jsme měli namířeno do Košic navštívit manželovu vzdálenou rodinu, jenže z původního plánu se vyklubal neobyčejný výlet. Ten bláznivý nápad se zrodil v kolibě Ožďanynad talířkem halušek. Ne že bychom měli už takový hlad nebo že by nás očarovaly halušky, které byly asi ty nejlepší ze všech, které jsme dosud jedli, možná to byla malinko i zvědavost. Oba rádi cestujeme, já raději s mým mužem než bez něj, a tak není vůbec lehké odolávat pokušení navštěvovat nová místa, zvláště jsou-li pak tak nečekaně blízko.



Příprava na tuto neobvyklou výpravu trvala sotva půlhodinky. Večer v posteli, místo abychom se oddávali manželským radovánkám, jsme oba hoblovali mobily a navzájem si četli informace o cestování na Ukrajinu. Pochybnosti a trochu i strach na sebe nenechali dlouho čekat, ale můj muž a internetový článek o Lvovu, nejelegantnějším městě Ukrajiny, mě uklidnili. Aspoň do dalšího rána.

Od východoslo…