Není babka jako babka

Během naší letní cesty Polskem, při přesunu z Gdaňsku na Mazurská jezera jsme se zastavili v městečku Orneta. Děti už se potřebovaly proběhnout a hlavně už nám všem kručelo v břiše, něco k snědku by se hodilo. Prošli jsme náměstí, kromě dvou sámošek a jedné pizzérky, která nás rozhodně ničím nezaujala, jsme neobjevili nic, až na jedné fasádě. Cedule, šipka a nápis - HOTEL Cztery pory roku - 500 m.

Když máte hlad, tak se vám ten půl kilometr zdá setsakramenstky daleko. Připadalo mi to, jakoby nějaký vtipálek před tou pětistovkou umazal jedničku. Konečně jsme došli na konec městečka, na kopci mezi stromy docela o samotě stál náš hotel. A jéje, blesklo mi hlavou, to bude zas nějaká blamáž, tady se určitě dveře netrhnou a všechno bude zaručeně čerstvé. No nic, při pomyšlení, že bychom měli absolvovat cestu zpět s prázdným žaludkem, jsem tenhle nápad okamžitě zavrhla. 

Posadili jsme se u stolečku na terase, výhled do zeleně stromů byl uklidňující, takže mi vůbec nevadilo, že všechny naše čtyři děti se vrhly na jezdící autíčka, tříkolky a odrážedla, která byla u hotelu zaparkována pro malé hosty. 
Po chvilce přišla milá usměvavá slečna s jídelními lístky, ovládala pouze svou rodnou polštinu a minimální základy angličtiny. To nám nijak nevadilo, protože po týdenním putováním Polskem, měl můj muž naprosto jasno a polsky hovořil lépe než domorodci. Zvláštní na tom ale bylo, že mu nikdo nerozuměl. Velmi sebejistě nám objednal k pití herbata z cytryna, v domnění, že to bude ta skvělá citronáda, co jsme pili na Helu. 
Pak nám doporučil babku ziemniaczanu. Název zněl velmi lahodně, v jídlením lístku byl pokrm zařazen společně s pirohy mezi tradiční polská jídla, připomínalo nám to zemlbábu neboli žemlovku. V první chvíli, kdy moje mysl byla utlumena hladem, jsem se zaradovala, žemlovku bych si s chutí dala. Ale můj vnitřní hlas rozhodně nespal, začala jsem tušit zradu. Pro jistotu jsem se mladinké servírky zeptala, co to jest ta babka. 
"To jest takie babka", dostalo se mi odpovědi. Slečna se stále usmívala. Aha, babku asi neupekli, takže znovu:  "A z čeho jest ta babka? Co tam je? J a b l k a ?"
"Nie, oni tam sa zemniaki," aha takže brambory. To by mohly být možná klidně brambory zapečené, přemýšlela jsem si v hlavě. 
"Jako zapeikane?" ptala jsem se neodbytně dál, s touhou zjistit, co nejvíc.
"Tak, takie pieczone, z jajkem, z boczkiem" ticho, dál stála s bločkem a tužtičkou v ruce a furt se usmívala.
Nemám další otázky, žemlovku si dám až přijedu domů, teď zkusím tu jejich babku. Do Polska jsem odjížděla s takovým malým osobním cílem, poznat polská jídla. Jdu do toho, s odvahou a úsměvem jí česky říkám: "Dobře, dám si babku, ať je to co je to." Naše děti se samozřejmě do žádných experimentů nepouští. Vybraly si Spaghetti bologneze, jaké štěstí, že se to většinou píše všude stejně. Pro tatínka grillowana karkóvka s fritkami, jednoduše kus flákoty s hranolkama. Domluveno, objednáno, jeden lístek nám tu nechte, budu si v něm listovat. 
Zupy, dania glowne, už se v tom trošku orientuju, napoje gorace - herbata, kawa. Napoje gorace? Jakože teplé nápoje? Herbata? Takže herbata není citronáda ale čaj? Tak to je fakt legrace. 
"Tys nám objednal v tomhle vedru pětkrát čaj!" vyprskla jsme smíchy. "To je ta tvoje polština!" Nemohla jsme se přestat smát a šla za slečnou dovnitř do restaurace objednávku pití změnit. Smála se stejně jako já, prý jí samotné to bylo divný a ještě dodala něco ve smyslu náš zákazník, náš pán. 

Tak a teď jsem fakt zvědavá, jaká babka mi za několik minut přistane na stole. Babka byla opravdu velkým překvapením, jaká škoda, že jsem ji nevyfotila. Přísahám, že kdybych neměla tak obrovský hlad ani bych do toho neďobla. 
Stará byla odhaduji tak dva dny, křehkost a mladost jí nevrátila ani mistička zakysané smetany ani hromádka zeleného polníčku s mini rajčátkem sedícím na vrcholu té hromádky. Chuť to nemělo opravdu žádnou, bylo to velmi nudné a suché. Slanina byla soutěžní, kdo najde aspoň malý kousek, vyhrává. 
Možná by se to dalo přirovnat k bramborákovému těstu, do kterého jaksi zapomenete přidat česnek, majoránku a sůl, ve vyšší vrstvě hmotu nalijete na plech a upečete. Statečně jsem snědla půlku. Na mém muži bylo vidět, že je mu to líto. Spíš měl ale strach, že když se pořádně nenajím, bude se mnou k nevydržení. Ujistila jsem ho, že si z babky nemá nic dělat, že mě zachránili špagety, které děti nedojedli a když občas ochutnáme něco, co není zrovna eňoňuňo, nemohli bychom ocenit skvělá jídla, která si pochvalu zaslouží. 

A když jsme se vrátili z polského putování domů, čekaly nás stromy obsypané letními jablíčky a já si mohla spravit chuť naší českou žemlovkou, která pro změnu zase může připadat zvláštní cizincům.

A přidám sem i recept, co když jednou, až ty naše holčičky budou velký nebo i ti naši kluci, dostanou chuť na žemlovku nebo budou chtít někoho překvapit nebo si budou chtít sami něco uvařit, bude tady na ně čekat návod na žemlovku. 

Žemlovka s jablky
.........................
rohlíky
(můžete klidně zužitkovat den či dva staré)
jablka
cukr krystal
skořice, rozinky
mléko, vajíčko

Počet rohlíků, jablek, vajíček a množství mléka prostě odhadněte, podle počtu strávníků vzájemně suroviny tomu přizpůsobte, na 4 rohlíky vystačí 2-3 jablka, žemlovky bude tak pro dva jedlíky.

Jablka oloupejte a nastrouhejte nahrubo. Rohlíky nakrájejte na kolečka, můžete je krájet i více ze šikma na oválky. Do misky nalejte mléko, rozšlehejte v něm vajíčko a namáčejte v něm rohlíková kolečka.
Pekáček vymažte máslem a dno pokryjte první vrstvou rohlíkových koleček, na ni rozprostřete nastrouhaná jablka, posypte cukrem, skořicí, rozinkami a pokryjte další vrstvou rohlíků. Nemáte-li rozinky rádi, nedávejte je tam. Pokračujte, vrstvy střídejte, poslední horní vrstva bude rohlíková.  Zbylo-li vám mléko s rozšlehaným vajíčkem, přelijte jím žemlovku než ji dáte péct do trouby. Povrch žemlovky můžete lehce poprášit cukrem a pokapat rozpuštěným máslem, vytvoří se tak krásně křupavá krustička.

Pečte v předehřáté troubě na 180 °C do růžova.

Ať i vás potkávají na vašich cestách samé příjemné a legrační příhody.