Ukrajina v čase a prostoru
Nějak se nám ta služební cesta na Slovensku protáhla. Po vyřízení všech pracovních záležitostí, jsme měli namířeno do Košic navštívit manželovu vzdálenou rodinu, jenže z původního plánu se vyklubal neobyčejný výlet. Ten bláznivý nápad se zrodil v kolibě Ožďany nad talířkem halušek. Ne že bychom měli už takový hlad nebo že by nás očarovaly halušky, které byly asi ty nejlepší ze všech, které jsme dosud jedli, možná to byla malinko i zvědavost. Oba rádi cestujeme, já raději s mým mužem než bez něj, a tak není vůbec lehké odolávat pokušení navštěvovat nová místa, zvláště jsou-li pak tak nečekaně blízko.
Příprava na tuto neobvyklou výpravu trvala sotva půlhodinky. Večer v posteli, místo abychom se oddávali manželským radovánkám, jsme oba hoblovali mobily a navzájem si četli informace o cestování na Ukrajinu. Pochybnosti a trochu i strach na sebe nenechali dlouho čekat, ale můj muž a internetový článek o Lvovu, nejelegantnějším městě Ukrajiny, mě uklidnili. Aspoň do dalšího rána.
Od východoslováků jsme se nic kloudného nedozvěděli. Na hranice to mají pár kilometrů, ale nikdy na druhé straně nebyli. Jen někteří navštívili Užhorod. Všichni shodně papouškovali, že cestovat vlastním autem je hazard, prý je máme nechat na Slovensku a dál pokračovat busem. Po cestě jsme doplnili povinnou výbavu auta o malý hasičák, jak radili na internetu a já si do své přihrádky u dveří strčila místo oranžové výstražné vesty vestičku žlutou. Co na tom, že jsou na ní dětské postavičky a příšerky, pořád lepší jak nic. S blížícími se hranicemi se stupňovalo naše vtipkování zakrývající zvědavost, těšení se a zároveň nervozitu, kterou jsme si ani jeden nechtěli připustit. O kontrolách na hranicích známe už jen z vyprávění, tady jsme se stali jejich součástí doslova v přímém přenosu.
Čekání vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Takový malý orienťák se sbíráním razítek resp. únikovka je tady realitou. Ukrajinský celník odtrhne z bločku papírový lísteček a bez vysvětlení vám ho podá. Text je v ukrajinské azbuce. Přestože jsme oba s mým mužem zažili ve škole ještě povinnou ruštinu, tyhle dvě azbuky nejsou zcela identické. V případě tohoto lístečku bylo jednodušší omrknout ostatní účastníky této taškařice než složitě překládat jeho obsah. S pasem, techničákem od auta, zelenou kartou, řidičákem a tímhle papírkem musíte oběhnout celní budky, kde vám celníci třemi razítky posvětí vstup do jejich země. Pokud nejedete vlastním vozem, musí mít řidiči plnou moc od majitele vozu s úředně ověřeným podpisem.
A aby těch štamplíků nebylo málo, jedno vám rozhodně nesmí chybět ve vašem cestovním pase! To s datem příjezdu, neboť do 90 dnů můžete cestovat po Ukrajině bez víza. Bez razítka budete jen těžko vysvětlovat, kdy jste přicestovali, to dá přece rozum.
S neskrývanou úlevou jsme se vydali směrem na Užhorod. Cestu lemovaly stovky stojících kamionů, řada to byla nekonečná. Ani jsme si nechtěli představit, jak dlouho tady budou čekat než se dostanou na Slovensko. Pomalu se stmívalo, zapadající slunce obléklo město do červených a oranžových tónů, mlžný opar se snášel jako nadýchaná peřinka na střechy domů. Slzy do očí nám ovšem nepřinesl romantický pohled, ale štiplavý kouř. Kyselý až nedýchatelný vzduch zaútočil na naše plíce a v té chvíli nám došlo, že poetické červánky nejsou červánky, nýbrž smog. Odpadky, které neskončí odhozené v trávě za městem, končí v kamnech obyvatelů. Raději zpátky do auta a uhánět pryč.
Navigace hlásila dojezd do cíle po desáté večer. Nějak nám to stále neštimovalo, jistě za to může ta offline navigace. Rozuzlení přinesl až pohled na moje hodinky, hodiny na palubovce auta a mobil. Časy se lišily o hodinu. Že bychom přejeli do jiného časového pásma? Vzhledem k tomu, že dnes v noci přecházíme z letního času na zimní, zažijeme opravdové cestování v čase a ručičky hodinek si posuneme při návratu domů rovnou o hodiny dvě.
Silnice na hlavním tahu Užhorod - Mukačevo - Lvov vypadala kupodivu solidně, benzínek bylo po cestě také spousta. Po prvních šedesáti bezproblémových kilometrech jsme trefili výmol až nám kufr v kufru poskočil. Tím se vysvětlilo, proč auta před námi jedou blíž té bílé středové čáře. Dalším překvapením na silnici pak byl neosvětelený ani nijak označený vůz tažený koněm, uviděli jsme ho v poslední vteřině.
Město Lvov nás přivítalo čilým nočním životem. Veškerý ruch na ulicích, v kavárničkách a hospůdkách v centru města byl příjemně okouzlující, celé to tu žilo, poblikávalo a svítilo. Autem se ale v jeho ulicích ztratíte razdva, samé jednosměrky a přikázané směry. Nezvyklé dopravní značky na nezvyklých místech velmi lehce přehlédnete. Ostatně i zelená na semaforu tu má jiný odstín než na jaký jsme zvyklí. Až policejní majáček a krátké zato důrazné zatroubení klaksonu naše bloudění ukončili. Aniž bychom tušili, projeli jsme ulicí, která je jízdním pruhem pouze pro autobusy. Only bus! slyšela jsem říkat mladého policistu.
Pokuty se tu nesmí platit v hotovosti, považovalo by se to za úplatek, jedině tedy kartou nebo převodem na bankovní účet státu. Terminál pro platby měli ti dva strážci zákona připojený na nabíječce v autě. Ve chvíli, kdy je můj muž požádal o vysvětlení cesty k hotelu, vyměnili terminál za mobil, čímž se nenabitá mašinka nadobro vypnula a jejich hladový mobil chcípl taky. Prekérní situace. Policista chtěl tuhle trapnou chvilku vyplnit vyprávěním, jak byl New Yorku a Izraeli. Otázka (ne)zaplacení pokuty tak vyšuměla a my nakonec následovali policejní vůz až před hotel Ibis, kam nás příjemní strážci zákona navedli (takové ukrajinské "pomáhat a chránit"). Zablikáním světel jsme si vzájemně dali znamení, že tahle jízda tady končí.
Obsazený hotel a milý recepční nám zajistili bydlení, o kterém se nám ani nesnilo. V jedenáct hodin v noci jsme v samém centru města stoupali temným schodištěm starého domu do čtvrtého patra. Mladá slečna svítila na cestu mobilem, vlhký vzduch byl cítit plísní a zatuchlinou jako ve sklepení prastarého hradu. Dovolit fantazii pracovat na plné obrátky, nedošla bych ani na podestu prvního patra, kde bych musela vyměnit spodní díl spodního prádla za nový suchý. Utrmácená z cesty jsem vypnula mozek a těšila se do postele ať už měla být jakákoliv. A pak se před námi otevřeli dveře do krásného, čistého apartmánu vybaveného jednoduše leč v nejmodernějším designovém stylu. Luxus za dva tisíce včetně snídaně pro dva.
Prosluněné ráno nás doslova vytáhlo z postele a zakulatilo náš celkový dojem. Otlučené zdi historických domů nám nepřipadaly tak strašné jako v noci, naopak jsme si uvědomovali dějinné souvislosti a události, které se podepsali na jejich různorodé architektuře. Na okamžik si můžete myslet, že jste ve Vídni, v Krakově a Paříži a zapomenout na to, že jste v jedné z nejbídnějších zemí postsovětského svazu, kde o tisíc kilometrů dál probíhá válka.
Během naší snídaně se kousek od kavárny zastavila skupinka historicky oděných muzikantů. Tento malý orchestr vystřihl filmové melodie, národní ukrajinské skladby a dokonce i pochod amerických námořníků tak úžasně a profesionálně až se nám tajil dech, místy naskakovala husí kůže a nohy si sami podupávaly do rytmu. Bylo nádherné slunečné říjnové dopoledne, místo ranní kávy jsem upíjela prosecco a ukrajovala opečený toust s kouskem lososa. Tenká vrstva holandské omáčky ukrývala dvě malá ztracená vejce. Než jsem sousto vložila do úst, namočila jsem je v tekutém žloutku. Můj muž seděl naproti mě a při melodii nápadně podobající se ústřední písni z jakéhosi dílu Bonda, se na mě dlouze zadíval a pak svůdně řekl: "To máš k narozeninám."
Vyprskla jsem málem smíchy. Jako kapitola z červené knihovny. Narozeniny jsem měla před měsícem a dostala jsem soupravu světel, abych mohla fotit jídla do svého blogu, když zrovna nejsou ideální světelné podmínky. Nejsem si teď zcela jistá, který dárek jsem si přála víc.
Ve Lvově se může člověk toulat mnoho dnů. Paláce, kostely, budova opery, muzea, náměstíčka, kavárničky s venkovními zahrádkami připomínají jiná evropská města. Narozdíl od nich tu však nepotkáváte takové davy turistů s foťáky a čeští turisté se nemusí obávat, že by jim tu nějak výrazně zeštíhlela peněženka.
Chcete-li zažít pravý noční život, navštivte Arménskou ulici, malých kavárniček a hospůdek je plná a ještě o půl druhé v noci k nám do apartmánu doléhali hlasy, smích a hudba.
Přestože město nabízí plno historických skvostů, najdou se tu i takové kontrasty jako otlučené počmárané ulice, v nichž každý byt má klimatizaci, vedle luxusního auta stojí vozítko, které u nás najdete už jenom na vrakáči nebo v barku a v myčce bylo naposledy, když opouštělo výrobní linku.
Trhy, tržiště a blešáky - tohle nemůžeme vynechat, trhy prostě miluju. Stolečky plné všelijakého haraburdí, co se tváří jako starožitnosti, přesto se nemůžete zbavit dojmu, že věci posbírali staříci doma na půdě nebo v kredenci. Prodávají svoje vlastní vzpomínky, aby měli aspoň na chleba a vedle nich ve stáncích sedí prodavačky a z kapsy jim čouhají ajfony.
V každém pořádném řeznictví nesmí chybět pořádný řeznický špalek.
Skládací panenky - matrjošky - tyhle typické ruské bábušky najdete skoro na každém druhém stánku. Prý to turisté kupují. Bodejť by ne, když se jim to nabízí. Prodávají se také u nás na Václaváku v Praze a pak si nejeden turista myslí, jakou barevnou vzpomínku si pořídil na památku.
Budovu Lvovské národní opery v centru města nelze přehlédnout, je mistrovským dílem vídeňské architektonické školy a z jedné strany uzavírá široký bulvár - ulici Svobody. Na druhém konci této ulice najdete pomník nejuznávanějšího ukrajinského básníka Tarase Ševčenka.
Na náměstí před operou bylo živo a veselo, mladé slečny si krátily nedělní odpoledne tancem, staříci posedáváním na lavičkách, klábosením nebo hraním karet. Asi místní nedělní kolorit, neboť někteří dědoušci měli na sobě obleky včetně kravaty. Sedli jsem si na lavičku a pozorovali lidi procházející kolem nás. Vedle se posadil mladý pár, nenápadně jsme je začali poslouchat a tipovali si odkud jsou. Byli to Poláci, tak jsme se s nimi dali do řeči. Z Katowic letí přímý spoj do Kijeva, ale aby se dostali do Lvova, museli cestovat autobusem skoro osm hodin.
Zdálo se, že celý ukrajinský výlet zvládneme bez jediné hřivny, nebýt veřejného WC. Ježibaba u vchodu nekompromisně trvala na zaplacení šesti hřiven (v přepočtu to je asi šest korun). Nad nabízenými eury kroutila nesouhlasně hlavou a možná by nás nechala se na chodbě počurat, nebýt elegantně oblečené paní, která nám výměnu eur nabídla. Hajzlbabě se to najednou rozleželo v hlavě, s vidinou výhodného obchodu nám peníze nakonec vyměnila sama. Tušit jen malinko, co mě tam za ty tři koruny čeká, přikrčila bych se raději v parku za keř.
Touto transkací jsme získali několik hřiven, za které jsme koupili bonbony. Prodávají se tu na váhu a výběr je opravdu veliký. Cukrovinek si můžete odvézt, co hrdlo ráčí, naopak maso, mléko a mléčné výrobky se z Ukrajiny do Evropské unie vyvézt nesmí. Alkohol a cigarety jsou striktně omezeny a převoz nadlimitního množství se může klasifikovat jako pašování.
Budete-li mít někdy příležitost, určitě si návštěvu města Lvov nenechte ujít. Neobjevený ráj, výkladní skříň Ukrajiny, Lvov s přehledem strčí celou Paříž do kapsy i s Eifelovkou. Mají tady totiž takovou její malou sestřenici, sice není tak konstrukčně a historicky zajímavá, ale stojí tu a v noci svítí.
Za hranicemi města nečekejte žádnou krásu, žádné malebné vesničky, úhledná políčka a vinice jako třeba v Rakousku nebo Slovinsku, žádnou zelenou čistě učesanou krajinu jako ve Švýcarsku, tady i pole se zasetým obilím je křivé jako turecká šavle. Všude šeď a beton. Jen zlaté kopule kostelů svítí do daleka. Že k nim vede obyčejná prašná cesta nevadí, hlavně když na ni vidíte díky ledkovým světlům napájeným ze solárního panelu.
Zdálo-li se nám při příjezdu na Ukrajinu čekání na hranicích dlouhé, při zpáteční cestě bylo ještě delší. Čekali jsme přes pět hodin, posouvali jsme se po pár metrech dopředu, naše pasy měli šeskrát v rukách různí celníci a ve finále jsme, jako všichni před námi, vyndavali z auta kufry a tašky k nahlédnutí, otevřeli kapotu a všechny dveře, aby mohl celník zkontrolovat vnitřek auta. Shodli jsme se, že tohle bylo nejztracenějších pět hodin v našem životě. Nesystém, kdy levá ruka neví, co dělá pravá.
Snad to byla jediná daň za náš bezpečný výlet a šťastný návrat domů. Jak řekla moje kamarádka, dobří lidé jsou všude a já dodávám, jede-li člověk s dobrým úmyslem, je náruč přijemných a pozitivních zážitků otevřená. Pokaždé, když navštívíme zemi podobné téhle, si uvědomíme, jak dobře se máme v té naší malé zemičce, byť si na ledacos někdy zanadáváme.
Cestu domů jsme zvolili přes Polsko, pohled na mapu sliboval lepší silnice, hlavně kilometrově i časově kratší cestování. Chtěli jsme ještě zavítat do Krakowa, ale zdržení na hranicích naše plány trošku změnilo. Náhoda nám však přihrála do cesty městečko Tarnów, ale to je již jiný příběh.