střípky velikonoční

Čekala jsem na poště než na mě přijde řada a jak tam mají takové ty stojany nacpané časopisy jeden přes druhý, krátila jsem si chvíli prohlížením jejich názvů. Mezi všemi těmi bulvárními plátky a křížovkami, se schovávala jakási nenápadná Rozmarýna. Ve srovnání s časopisy na křídovém papíře, lesklou pevnou obálkou, s časopisy plných nádherných fotek, to byla Popelka. Ale uvnitř, stejně jako Popelčiny oříšky, skrývala poklad - neskutečně mnoho zajímavých nápadů nejen na Velikonoce. Tak jsem si Rozmarýnu přinesla domů.

A hned mi bylo jasné, že Velikonoční věnec bude letos v duchu proutí, mechu a křepelčích vajíček. Ale co s loňským věncem z vyfouknutých slepičích vajíček? Bylo mi ho líto vyhodit, tak jsem ho schovala a plánovala ho letos zase na vrata pověsit.

Dva věnce na vratech přece být nemůžou. Kdybych ten loňský neměla, bylo by rozhodování jednodušší. Tak jeden pověsím na vrata a druhý na dveře. Jak jsem tak v sobě stále dokola řešila otázku, co s kterým věncem, vyklouzla mi mašlička, za kterou jsem vajíčkový věnec chtěla pověsit, nějak z ruky a věnec plácl na zem přímo rovnou těmi vajíčky. Samozřejmě, že některá to nepřežila. Sakra práce, dopr..proletělo mi hlavou.

Co k tomu dodat? Věřit, že je to náhoda nebo jsem si to přivolala? Znamení nebo nešikovnost? Ať to bylo tak či onak, nakonec jsem rozbitá vajíčka nahradila novými a věnec znovu dělá parádu na vratech. Nový proutěný s mechem zase na dveřích. Takže jsem v podstatě spokojená, že jsem nemusela ten loňský vyhodit. Napadají mě  slova z písničky pánů Svěráka a Uhlíře "Neopouštěj staré známé pro nové..... ikdyž možná v případě velikonoční výzdoby je významově písnička někde jinde. 

Starou zimní náladu asi klidně opustit můžeme, abysme mohli přivítat jaro nejen v sobě, ale všude kolem nás.
                                                                           Iva Růžičková