Sladká odměna

Když už jsem dala fotky těch báječných Maršálkových koblížků na svůj insta profil, přihodila jsem k nim jen tak z plezíru hašteg potten&pannen výzvy a pana Maršálka jsem označila také. Přece jenom jsou to koblížky podle jeho receptu. Ve snu by mě ani nenapadlo, že to páteční odpoledne, kdy jsem zapomněla mobil doma a odjela na nákup, bude na mě po návratu čekat cosi absolutně nečekaného. 

Zprávu, která svítila na displeji mobilu, jsem jen zběžně přelétla očima. Do kuchyně právě vešel také můj muž. "Představ si, že jsem vyhrála tu knížku od Maršálka. To je legrace, teď budu mít dvě. Víš, to je támhle ta kuchařka", ukazuji prstem na poličku u okna, "před týdnem jsem si ji objednala na netu. Asi ji posílají těm účastníkům soutěže s koblihama, mám tady od nich nějakou zprávu," ukončila jsem svůj monolog. "Tak tu druhou někomu třeba pak dáš", pronesl zcela nezúčastněně a odkráčel zpátky na zahradu mezi úly a včelky. 
Jeho odpovědi jsem už stejně nevěnovala pozornost. Věnovala jsem se mobilu, neboť ještě párkrát po sobě zapípal. Další nové zprávy a oznámení, že Maraselekjosef přidal něco do svého příběhu.

Aha, mám jim napsat adresu, aby mi mohli poslat výhru....
Výhru? Cože? Jako tu knihu? Zadívala jsem se víc pozorněji na text. Vždyť se tam píše o míse Mason Cash! To snad není možné! Posadila jsem se na gauč. Další zpráva byla přímo od pana Maršálka. Krátké video o ukončení masopustní výzvy a vyhlášení vítěze. Tak ještě že jsem si předtím sedla, protože teď bych sebou akorát tak sekla. 
Když se mi tehdy při kousnutí do čerstvě usmažené Maršálkovy koblihy zatajil dech, tak teď se mi přímo zastavil a ke všemu i došla řeč. Jako opravdu vážně jsem tomu nemohla uvěřit a opakovaně si přehrávala to kratinké video, jestli se mi to nezdá. To byste nevěřili, co se vám najednou začne všechno honit hlavou a stále dokola si říkáte "To snad není možné!". Zrychlí se vám dech, zrychlí se vám tep, mozek velí tančit, jásat, skákat, ale zkoprnělé nohy jsou výrazně proti. 
Když jsem se z toho šoku trochu probrala, poslala jsem dcerce sms, aby mi příběh uložila. Pak jsem ťupla na zelený telefonek na dispeji  mého mobilu. 
"Hani, já jsem asi vyhrála!" vyhrkla jsem a pak mlela páté přes deváté a snažila se sdělit své kamarádce, co se mi přihodilo. Překvapení a radost ve mně stále ještě přetrvávali a já jsem nebyla schopná říct pořádně kloudnou smysluplnou větu. 
Druhý den, kdy se můj svět vrátil zpět do svých kolejí, kdy jsem stála opět pevně nohama na zemi a hlavu již neměla v oblacích, vytvořil můj milovaný muž tohle krátké video.

Věřte, že vyhrát výzvu, do které jste se původně ani nechtěli zapojit, je opravdu šokující a zároveň neskutečně povznášející pocit.
Přála bych každému, aby aspoň jednou jedinkrát mohl zažít blahodárný dotek toho vrtkavého a leckdy nevyzpytatelného štěstí. Pak vám totiž dojde, že to, co děláte, není jen tak z plezíru.