Tajské manko

Moji cheesecakeové přibývají jako bondovky a aby se něco povedlo, musí se něco nepovést.
Tahle fiškuntálie se mně občas povede a mít tak doma chlívek a v něm prasátko, mělo by za chvilku díky mým experimentům a občasné zbrklosti jateční váhu. To si takhle jeden čtvrteční podvečer, rovnou z koupelny příjemně naladěná, po sprchování osvěžená, tělo i mysl vodou očištěné, vejdu do kuchyně a tam dva kluci, malej a velkej, stojí podezřele potichu u kuchyňského pracovního stolu. Oba vypadali zadumaně a mlčky koukali do otevřené plechovky. Ten malej držel v ruce dlouhou lžičku, ale nic nenabíral. Začala jsem tušit nějakou lumpárnu. Pak ten velkej kluk, rozumějte můj muž, promluvil: “Dokážeš s tím něco udělat?” A podával mně tu otevřenou půlkilovou plechovku s mangovým pyré uvnitř. Měla jsem sto chutí zaječet, ale nemohla jsem. Očička toho menšího kluka visely na mých rtech s prosebným a zároveň provinilým výrazem.
“Matyášek to chtěl, tak jsem mu to rozdělal.” řekl na svou obhajobu ten velkej.
“A to ti nebylo divný, že je na obale napsáno pyré?” zeptala jsem se.
"Ne, já to ani nečetl. Já přece neumím tajsky. A kde se to tu vůbec vzalo? Chutná to jako přesnídávka.”
“To jsem koupila v asijském ochodě, jak jsme tam byli spolu. Měla jsem to pro své cukrářské výtvory!” Přece nebudu takovému lingvistovi vysvětlovat, že “mango puréé” není "tajské" slovo. Plechovka putovala do lednice a já se vydala hledat, co s tou kupou nečekaně otevřeného ovocného protlaku provedu. 

Upéct klasický cheesecake, který mám vyzkoušený, by znamenalo opustit katastrální území naší obce a vyrazit na okresní nákup. Jenže to by rozhodilo můj páteční plán, musela jsem si tedy vystačit pouze z obsahem naší ledničky. Navíc v pátek v osm večer opět vstoupí přes televizní obrazovku do naší kuchyně pan Bond. Kdo četl článek o mé úplně první výrobě cheesecaku, bude vědět, že zákusek musí být hotový společně s úklidem kuchyně do osmé večerní. Přesně s úderem osmé zavládne v naší kuchyni naprosté ticho jako v divadle.

Hlavní roli v odpolední hře jsem si však střihla já sama. Zatímco se v troubě vyhřívalo těsto na korpus, nadýchaná žloutkovo máslová pěna se bezstarostně točila v mixéru. Zalít ji horkým mlékem mělo přijít v dalším jednání. Nápověda - kuchař z monitoru počítače něco říkal, ale přes rámus, který vydávali metličky šlehače a zároveň bojovníci poštářové bitvy na gauči v rohu kuchyně, jsem přeslechla, že směs se má za stálého míchání jen krátce zahřát, jinak hrozí vznik nežádoucích sladkých míchaných vajíček. A to se přesně stalo. S tváří pokerového hráče jsem přesunula žluťoučké drcky do kyblíku pro ovce. K mé útěše zbyly tři bílky, ze kterých si jako náplastičku na bolest upeču příště mini pavlovy. Druhý pokus o hladký žloutkový krém jsem již nechtěla riskovat. Z komedie by mohla být rázem tragedie. Pohled do ledničky, které suroviny mohou ještě vejít do hry a rychlá změna scénáře, dali vzniknout zcela novému typu zákusku. Osvěžujícímu, ovocnému, hebkému a díky želatině pevnému. Ani nevím, kde jsem se naučila tak improvizovat. 

Číst nepozorně recepty se nevyplácí. Nechť mi je omluvou snaha zpracovat co nejvíce mangového pyré. Špatně jsem si rozdělila množství ovocné složky do prostřední krémové vrstvy a horní ovocné. Naštěstí plátek želatiny navíc do každé směsi mou chybu zachránil. A než mohl celý výtvor přijít na scénu, měla jsem minimálně na šest hodin volno. Premiéra pak dopadla nad očekávání dobře, a tak se může tenhle nepečený cheesecake těšit na své další reprízy.