Na Konopišti jedině keš

"I cesta je cíl!" říká můj muž. A když jsem uslyšela, jak se domlouvá se zákazníkem, že mu zboží dovezeme, zbystřila jsem. Popošla jsem k jeho pracovnímu stolu a rukama na něho mávala, jak si to jako představuje, že nikam nejedu. On zase začal na mě pomrkávat jako že výlet. Tak dobře. Do karet nám také hrálo to, že druhý den byl svátek a děti nemusely do školy. Sbalila jsem tedy pár věcí potřebných na jedno přespání a jak přišly děti ze školy, rovnou jsme je nasměrovali do auta a vyrazili s cílem Vlašim a Benešov. 

A tak jsme se toulali krajem blanických rytířů. S horou Blaník za zády jsme byli Benešovu jednou blíž, podruhé dál, podle toho jak se cesta klikatila. Objížďka na objízdné trase nás zavedla do míst, která bychom jen tak neobjevili. Opět se potvrdilo naše heslo: "Nikdy nevíš, kde budeš za pět minut" a tohle oba dva na našich výletech milujeme.

V Benešově vedle zimního stadionu mají skvělou venkovní tělocvičnu a posilovnu a hlavně pumptrack, na který jsem všichni zírali. Kluci i holky, velcí i malí tam jezdili po asfaltové dráze na kolech nebo koloběžkách, všichni se navzájem respektovali a v takovém fofru, co tam byl, se nikdo s nikým nesrazil ani nikdo nikomu nezkřížil cestu. 

Až se děti dostatečně vyřádily na posilovacích strojích, čekalo je překvapení v podobě procházky kolem konopišťského zámeckého rybníku. V polovině cesty se na nás snesla sprška dotazů: proč jsme nešli na ten zámek hned, proč musíme obcházet ten obrovský rybník, proč jdeme zase opačně, vždyť všichni jdou proti nám? 

A já zase skákala, jak můj muž pískal, vlastně fotil.

Víte co je geocaching? (čti geokešing) To je jakási zábavná hra mezi sportem a turistikou, při které se hledají ukryté schránky pomocí zeměpisných souřadnic a té skryté schránce neboli pokladu se říká cache čili keš, keška. 

A o jedné takové kešce, ukryté v dutině stromu v zámeckém parku, nám vyprávěl Marek během procházky. Objevili ji náhodou s Amálkou, když tu byl s ní a dědečkem na výletě asi tak před osmi lety. Děti se toho hned chytly. V polních tedy spíš lesních podmínkách se pokoušeli s tatínkem najít na ipadu nějakou mapu geokešek. Něco našli, ale bylo to pouze jakési vodítko, tyhle akce si žádají pečlivou domácí přípravu. Ale i tak zjistili, že v místě kam jsme právě došli, by se na louce a v jejím blízkém okolí měla jedna keška nacházet. Děti se s velkou chutí vrhly do hledání a můj muž sedl na pařez a zkoušel najít podrobnější informace. Nápověda byla skryta ve dvou taktech písničky, kterou jsme bohužel nerozluštili, byť oba s mužem noty známe. Klárka přispěchala na pomoc s aplikací ve svém mobilu, kde jsme noty sice přehráli, ale nikomu z nás těch pár tónů nic nepřipomínalo. Po třičtvrtě hodiny jsme to vzdali. 

Děty byly zklamané a najednou začaly mít hlad, žízeň a také zazněla ta otravná věta: Kdy už tam budééém? Naštěstí to bylo k zámku už jen kousek. Tatínek připomněl schovanou kešku ve stromě a slíbil odměnu v podobě zmrzliny tomu, kdo ji najde. Těm, co ji nenajdou, aby jim to nebylo líto, prý koupí zmrzlinu také. Mělo to však malý háček, nálezce si může vybrat zmrzlinu sám a těm ostatním ji vybere tatínek. Děti na něj chvíli koukaly, chvíli brblaly a pak z posledních sil začaly běhat parkem od stromu ke stromu. Nevíme s mužem, komu tam nahoře přesně poděkovat, kdo řídí naše pozemské kroky, ale oba jsme rádi, že kešku ukrytou v dutině stromu našel ten největší brblal celého našeho výletu a já doufám a věřím tomu, že se nad tím vším sám jednou zamyslí a všechno mu do sebe zaklapne jako dílky puzzle.

U malého stolku na nádvoří sedí spokojené tři děti. Každé v ruce kornoutek se svou oblíbenou zmrzlinou a na stolečku na papírovém tácku leží cukrem hustě zasypaný trojúhelníček. "Nevěděl jsem, jakou zmrzlinu by sis dala a pak jsem si všiml tady té buchty. Říkám té prodavačce, že bych rád tady ten rebarborový koláč a ona na mě vytřeštila oči. Zopakoval jsem to ještě jednou a zeptal se: Nebo to snad není rebarbora? Ona v úžasu přikývla a z kuchyně vykoukl pobavený kuchař a hned mě ujišťoval, že to opravdu je rebarbora." Sebevědomí mého muže v té chvíli stouplo, připadal si jako znalec a já byla mile potěšena, že mě občas poslouchá, co mu říkám.

Musím konstatovat, že tohle byl největší gastronomický zážitek celého dvoudenního výletu. Křehké těsto vespod, uprostřed jemný pudingový krém a na něm vrstva z kousků rebarbory a malých jahůdek posypané drobenkou s nádechem marcipánu, a to celé lehce zasněžené moučkovým cukrem. Lepší tečku za naším výlet jsem si nemohla přát.  

A protože dnešní den je výročím osvobození i my jsme chtěli poděkovat těm všem, kteří k tomu přispěli, zastavili jsme na památném místě u vesnice Dobříčkov, kde se v rámci pražské operace 9. května 1945 setkaly armády vedené maršálem Koněvem a Malinovským. Kdyby neměl vést blanické rytíře sv. Václav, skoro by se dalo říct, že rytíří opustili horu a přijeli v tancích.