Účastníci zájezdu Krakov

Krakov už jsme jednou zažili. Nepříjemný studený vítr nám vháněl protivné sněhové vločky do očí, které se neřízeně střídaly s ledovými kapkami deště. Náš tehdy tříletý Matyášek dostal kvůli neviditelnému všudypřítomnému smogu tak nesnesitelný neutišitelný dráždivý kašel až jsem byla utrápená, že se trápí on. V rychlosti jsme prošli hlavní náměstí, na chvíli se ohřáli v kostele a rozhodli se město opustit s tím, že se sem jednou vrátíme a za lepšího počasí. Před měsícem jsme měli Krakov nadosah. Jenže nečekané zdržení na hranicích při přejezdu z Ukrajiny do Polska, nám návštěvu Krakova překazilo. Řekli jsme si, že není všem dnům konec a příležitost, kdy se do Krakova podíváme, jistě přijde.

Náhoda tomu chtěla a já před týdnem potkala v papírnictví známou. Probraly jsme během chvilky všechno kolem a dokola a ona se mimoděk znímila o zájezdu do Krakova. Na nic jsem nečekala a začala hned jednat. S neskrývanou radostí jsem pak slavnostně oznámila svému muži, že v sobotu jedeme na vánoční Krakov. O děti bude dobře postaráno a my budeme mít celý den pro sebe a na sebe. Nenechala jsem ho ani nadechnout a kula železo dokud je žhavé. "Bude to skvělý výlet! A nebudeš muset řídit," hrála jsem to na tuhle notu. Vím, jak ho poslední dobou unavují dlouhé cesty strávené za volantem. "Prostě se jen povezeme busem, můžeme spát cestou tam i zpátky a v Krakově si dáme spolu tolik punčů nebo svařáků, kolik jen budeme chtít." Mrkla jsem šibalsky na něj. On můj úsměv opětoval také úsměvem a vesele dodal: "Jako bychom zrovna my dva byli bůhví jací pijani." Zkusila jsem to tedy jinak: "Dáme si tam pirožky a žurek a nebo vepřový kolínko." 
"No, to seš celá ty, zase jídlo..." usmál se, políbil mě na čelo a odkráčel dělat něco smysluplného.
Nevím, jestli jsem se víc těšila na vánoční Krakov nebo na organizovaný výlet s profesionální průvodkyní. Nadšení mě záhy opustilo, kdy nás z mikrofonu vzbudil její hlasitý hlas pokaždé, když oznamovala zastávku. Povinně nepovinné čůrací, občerstvovací a kouřící přestávky na benzínkách ostatní účastníci zájezdu přesně dodržovali a poslušně jako ovečky opouštěli autobus. Jenom my dva s mužem jsme se jako tiší rebelové choulili k sobě na sedadle a z teplého busu se nám vůbec nechtělo ven do nepřívětivého mrholícího rána. Prostě "Účastníci zájezdu" se vším všudy, jenom káva a hnědé podšálky chyběly. 
Pár kilometrů před Krakovem nás průvodkyně seznámila s trasou prohlídky. Neunikli jsme ani krátkému povídání o historii města, jeho turistických zajímavostech a neustále dokola omílala, jak příšerné davy lidí nás na krakovském náměstí čekají.  Tím nám už dopředu výlet skoro znechutila a zničila tak možnost užít si vánoční Krakov, byť by měl být sebekrásnější. A celý svůj projev završila větou: "No snad nebude pršet, já si nevzala deštník." Ani náhodou! Jak se nikdy nedívám na předpovědi počasí, tak dnes jsem ve čtyři ráno mžourala rozespale na displej mobilu. Ani ne tak kvůli deštníkům, ale spíš kvůli tomu, co si vzít na sebe. Bez jakýchkoli pochybností se na mě smála malá žlutá sluníčka.  
Celou cestu do Krakova pršelo. Než jsme vystoupili z autobusu a seřadili se na parkovišti kolem průvodkyně jako kuřátka kolem své kvočny, přestávala se krakovská obloha mračit. Během chvilky vykouklo sluníčko a vyklubalo se takové azuro, že jsem i sluneční brýle z kabelky vytahovala. 

Na nádvoří hradu Wawel, jenž byl výchozím bodem naší prohlídky, vytáhla naše průvodkyně z batůžku stříbrnou teleskopickou hůlku, co vypadala spíš jako anténka ze starého dědečkova tranzistoráku. Na konci měla uvázané tři pentličky a tímto párátkém mávala nad hlavou, abychom ji všichni viděli. Trénovaná asi šedesátnice nasadila svižné tempo a my viděli jen v dálce se mihotající tři barevné pásečky.
Věděla jsem, že chodit ve skupince s průvodkyní není to pravé ořechové pro mého muže, přesto se tvářil přívětivě a nedal na sobě nic znát. Já si to užívala, ale spíš z podstaty celé té atmosféry. On si zatím v duchu tak silně přál jít Krakovem po své vlastní ose až jsme tu naši skupinku i s průvodkyní v polovině cesty ztratili z dohledu. 
A v té chvíli se Krakov proměnil a my mohli vnímat jeho krásy svýma vlastníma očima. Začátek s průvodkyní byl pro nás ale také přínosem. Díky ní jsme se dozvěděli, jak obrovský historický význam má pro Poláky královský hrad Wawel, během krátkého rozchodu na jeho nádvoří jsme koukli do hrobky tragicky zesnulého prezidenstského páru, manželů Kaczynskich. V ulici Kanonicza nám ukázala dům, kde pobýval Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.. Okno, ze kterého promlouval k lidem, je velmi častým cílem fotoaparátů turistů.

Hlavní náměstí - Rynek Glowny byl opravdu zaplněn lidmi, předpoklady paní průvodkyně se zcela naplnily. Ostatně o víkendech jsou všechna vánoční náměstí přeplněná lidmi, hlavně turisty. My se zatím tomuto mumraji vyhnuli. Chtěli jsme nejdříve zajít na pirohy do jedné Pierogarnie, kterou jsme navštívili tehdy v únoru.

Na vypůjčené koloběžce jsme projížděli krakovskými ulicemi, abychom byli rychleji v té naší pirožkárně. Hříčkou osudu jsme však dojeli k úplně jiné. Zato se nám naskytla možnost ochutnat mix deseti pirohů, což jsme oba jednohlasně uvítali. Konečně vím, co je v ruských pirožcích, sýr a brambory. Zato špenátové příjemně překvapily, jejich chuť byla pikantní a přitom smetanově jemná, naproti tomu veganské s čočkou byly mdlé a chuti nevýrazné. Favoritem pro mě nadále zůstávají ty s mletým masem.

A pak zpátky na kolobrndě do centra, přece jenom jsme chtěli vidět, co nabízí polský vánoční trh. Do cesty se nám však připletla ještě jedna hospůdečka malovaná.

Švitoření hostů, příjemná vůně, vánoční atmosféra a jak by řekly naše děti "to staré haraburdí" všude kolem na stěnách nás vtáhlo dovnitř. Za pultíkem stály dvě stylově oblečené slečinky, na krku měly velké kulaté korále, jejichž sytě červená barva nepochybně ladila s barvou rtěnky a celý jejich outfit doplňoval věneček  ve vlasech z bílých, modrých a červených kvítků. Koho by napadlo, že tenhle útulný podnik je samoobsluha s vyvolávacím systémem podobným tomu ve spořitelně. Jen tady nebyla žádná obrazovka hlásící pořadová čísla, vše záviselo na síle hlasu těchto slečinek..  
Tady jsme ochutnali tradiční žurek a bigos. Žurek je polévka z chlebového kvasu, s bílou klobásou a natvrdo vařeným vajíčkem. Bigos je plný zelí, kousků masa, s klobáskou a houbami. K obojímu můžete přikusovat chleba. Jídlo bylo fajn, tenhle podnik za návštěvu určitě stál.

Co však za návštěvu nestálo, byly stánky na náměstí. Namačkané na jedné polovině dosti rozlehlého náměstí s tlačícími se lidmi v jejich úzkých uličkách. Být stánky rozmístěny po celé ploše náměstí, vyhnuli by se všichni nepříjemným tlačenicím. Nabídka prodejců také nebyla nic extra, srovnám-li to s budapešťským vánočním trhem, který jsme navštívili před čtrnácti dny. Co mě však zaujalo, byly tyhle dřevěné vzorované válečky s nejrůznějšími motivy.

Uprostřed rynku se nachází budova tržnice Sukiennice, takový nejstarší krakovský obchoďák. V patře je galerie, je tu také restaurace a secesní kavárna a v přízemí můžete koupit všelijaké suvenýry, šperky ze stříbra a hlavně jantaru, typického polského artiklu.

Úsměvné bylo, že jsem lákala svého muže na krakovský svařák a málem jsme si ho nedali. Na celém náměstí jsem objevili pouze dva nápojové stánky. Měly podobu obrovského sudu a v nabídce buď svařené víno nebo "podbeskydský čaj" s plum vodkou. Jsou-li anglicky plum švestky, možná že se ani nejednalo o vodku, ale spíš o slivovici. Od prodejního okýnka se táhla nekonečně dlouhá fronta lidí, která ani v nejmenším obsluhu uvnitř sudu nerozhodila. V klidu prodávali svým šnečím tempem, možná proto, že z toho sudu vůbec neviděli ven. My jsme tuhle ochutnávku  dobrovolně vzdali.

Kolem náměstí najdete hned několik venkovních zahrádek, kde si při troše štěstí můžete posedět a něco pojíst či vypít. V podstatě to jsou průhledné zafoliované stany s křesílky, stolečky a vyhříváním uvnitř. Každá restaurace, cukrárna a kavárna má před svým vchodem přes ulici takovéto posezení. Místa tu jen tak lehce neseženete, komu se totiž podaří usadit se, ne moc rychle místo opouští. Nám ruka štěstěny přihrála dvě křesílka přímo u okna s výhledem na náměstí, škoda že jsem si ho moc neužila. Dlouhou dobu jsem totiž strávila na chodbě kavárny ve frontě na toaletu. Můj muž se zatím pokoušel přiklopením talířku na hrneček udržet svařák v teplém stavu než se vrátím. Oba jsme se shodli, že nápoj by snesl klidně o polovinu méně koření. Na jazyku nám zůstávala trpká chuť po hřebíčku, co vám křiví pusu po každém loku a ani kolečko pomeranče vloženého do horkého nápoje ani přídavek cukru jeho chuť nevylepšili.
Příště, jestli nějaké příště bude, místo vysedávání v kavárně u nedobrého svařáku, se svezeme v kočáře kolem krakovského náměstí a přilehlými ulicemi a uličkami. Načančaných kočárů tažených koňmi poslušně očekávající své zákazníky se to kolem náměstí jen hemžilo.

Spravit si chuť po ne moc dobrém svařáku nebo spíš zahnat hlad? Vepřové kolínko je na to ten pravý lék, uznal můj muž. A co když vám kolínko nevoní jako mě? Můžete si vybrat špíz nebo flák masa na grilu a nebo klobásu.

Místní snad specialita v podobě obrovského, opravdu obrovského krajíce chleba s vrstvou voňavé opečené cibulky a prohřátým párkem nakrájeným na kolečka nás nelákala, byť fronta na tohle jídlo zde byla také hodně dlouhá.

Hodiny neúprosně ukrajovaly čas, začalo se šeřit a hlavní náměstí, přilehlé ulice a uličky se oděli do třpytivých slavnostních modrých a stříbrných tónů. Ve dne nenápadné skoro nic neříkající ozdoby se se setměním proměnily v zářivá paví pera s načechranými peříčky a tmavomodrými oky. Svou pravou vánoční krásu tak ukázal Krakov teprve až se setmělou oblohou.

A jak se říká, v nejlepším se má přestat. Čas našeho odjezdu se přiblížil, večerní život na krakovském náměstí jsme bohužel již neokusili. Docela rádi jsme se nakonec po celém dnu uvelebili v sedačce autobusu, zavřeli oči a usnuli.

Krakov má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout, jenom bych jeho návštěvu doporučovala v mimo adventí čas a když už nedáte jinak, tak aspoň ne o víkendu.