Střelená

Do doby než jsem potkala svého muže jsem si žila takový, dalo by se říct, obyčejný poklidný život. Nečekán nezván se objevil, vtrhl do mého života a celý ho převrátil naruby. Kolegyně v práci vždy po víkendu dychtivě očekávaly, jakými zážitky a historkami je budu bavit.
Ten pravý kolotoč začal ve chvíli, kdy mě skoro po devatenácti letech postavil na lyže na svahu obrovské hory, jejíž konec byl bůhvíkde. Před tím jsem ovšem musela pod dohledem kamer ze všech úhlů a světových stran přelézt v plné lyžařské výbavě turniket, poté co jsem zablokovala vstupní branku. Naštěstí helma a obrovské lyžařské brýle mi zakrývaly většinu obličeje, tak nebylo vidět, jak červenám studem a zuřivostí zároveň. A personál nikde. Asi se bavil u některé z obrazovek. 
Nečekejte žádnou romantiku, jako že mi pak ve sněhové kouli podal diamantový prsten a  požádal o ruku. On mě vzal na největší šnitzl a největší povidlovou knedlu s mákem topící se bezradně ve vanilkovém krému stejně jako já se topila v jeho očích.
Společných historek a zážitků máme už tolik, že kdybych je sepsala do jednoho článku, byli byste z jejich čtení už v půlce jistě unavení. Nuda a stereotyp nemá v životě vedle mého muže a s ním místo. Naším společným heslem a motem se stalo "Nikdy nevím, kde budu za pět minut".

Jediné, co odmítám je potápění a skok s padákem. Už tak dost, že se mi dělá špatně z létání, stojím-li jen před letištní budovou. A jelikož jako správná holka z dědiny zvládnu ledacos, můžu s klidný srdcem odložit vařečku v kuchyni a vzít do ruky zednickou lžíci stejně tak i glocka, jak tomu bylo dnes.
Rozhodně si z vás nestřílím. To spíš si ze mě vystřelil můj muž, když mi dnes řekl: Pojď, pojedeme na řachandu." Nechápavě jsem se na něj podívala. Vždyť tuhle pohádku jsme viděli nejmíň třikrát a v kině ji už přece nehrají. 

Místo do kina mě můj muž vzal na střelnici. Ne na tu kolotočářskou pouťovou, kde střílíte na papírové růže, ale na opravdovou střelnici. Jedna taková je v Brně na Kotlářské ulici a setkáte se tu opravdu s profesionály. Úvodní instruktáž, zapůjčení zbraně, náboje, sluchátka či ochranné brýle, to je jen základ. Pro terč, do kterého jste právě našili několik ran, nemusíte nikam chodit, stačí ťuknout na tlačítko a on k vám přijede jako poslušný pejsek. 

Jestli jsem doposud považovala za největší formu relaxace přípravu hovězí roštěné nebo v kastrolu bublající marmeládu, po tomto úvodním střeleckém kurzu si nejsem zcela jistá, zda to tak zůstane i nadále.

                                                                  Iva Růžičková