Perná Pálava
V pondělí mi přistála do mailové schránky od kamarádky pozvánka na sobotní výlet na Pálavu. Sraz v deset hodin v Perné u kostela, celodenní program pečlivě dopodrobna rozepsaný a mail končil nádhernou větou: "Prosim neodpovidejte mi, nepotrebuju zadne omluvenky, proste jen prijdte :-) Rozeslete dal a pozvete svoje kamarady a zname, s detmi nebo bez, mlade nebo starsi, at je nas velka parta! Tesime se!"
My se také těšili. V sobotu slunečné počasí jako na objednávku. V Perné se to jen hemžilo turisty, silnice ve vesnici byly lemované cedulemi lákající na víno a růžový burčák bílý červený. Našim mrňouskům to do kopce vůbec nechtělo šlapat, nožičky je nechtěli poslouchat, cesta na Sirotčí hrádek byla perná. Možná jsme si měli dát dole ve vesnici na posilněnou ten tříbarevný burčák, místo toho jsem si strčila do kapsy dva kaštany, nositele energie.
"Jak ho jednou vezmem, už ho budem nosit pořád!" poznámka mého muže zněla výhružně, ale logicky. Takže šedesáááátýýýšééstýýý lala trala lalá schod, počítej a zpívej se mnou! Další ulita, po čtvrté Šnečku, šnečku, vystrč růžky. Teď podlez ten spadlý strom, seš mašinka ššššš húúú, jedúúú s tebou, přeskoč tuhle větev, jsme koníci, tatínku, udělej klapot koňských podkůvek.... jestli tady neshodím nějaký to přebytečný kilo, tak už nikdy. Hurá, Sirotčí Hrádek, piknik a vítr jako prase. Draci jsou tu na draka, v uragánech nelítají. Místo draka s sebou táhnem trekingové hůlky, předmět nekonečných dohadů a slz mezi Matyáškem a Šarlotkou a přitom jsou obě hůlky na chlup stejný. Teď ovšem přijde ta jejich pravá chvíle, vzhůru na hradby. Vítr zesílil, děckám je to jedno, šermují hůlkama kolem sebe a já mám oči na stopkách, aby některej z nich nespadl dolů.
Cesta ze Sirotčího hrádku dál na Stolovou horu pokračovala za velmi silného větru. Za bezvětří, je to jistě krásné místo, odkud je vidět široko daleko do krajiny, dnes jsem byla ráda, že mám na vestě a mikině kapuce a můžu si do nich zachumlat hlavu. Tempo udávali naši mrňousci, rychlejší část skupiny se nám ztratila a malá krize nedala na sebe dlouho čekat. Sedla jsem si na kamen, tvář nastavila sluníčku, v dlani jsem si žmoulala ty dva kaštany, s trošičkou škodolibosti, ale hlavně nenápadně jsem se usmívala a čekala, jak pak to ten náš tatínek s tím uplakánkem vyřeší. Vzal ho.
"Tady je maminka podívej, teď už půjdete spolu" a podává mi toho našeho chlapečka. "Ten kousek jsem ho musel prostě vzít" prohodil ten neoblomný tatínek jakoby nic.
"Tak se chyť, budem zase lanovka, drž se pevně toho očka na konci a jedééém a dívej se, jestli uvidíš červenou značku, třeba na stromě." Značky neznačky můj muž najednou sešel z cesty, křovím prošel kamsi dolů a hlasitě na nás halekal: "Pojďte sem, honem pojďte sem!"
Mezi vinicemi na kraji polní cesty stál stánek. Stolek plný kelímků s pitím, nakrájené makové, tvarohové a ovocné záviny, banány rozkrájené na půlky a čtyři sympatičtí lidé nám nabízeli ať si dáme, co hrdlo ráčí. To je doopravdy nebo blázním z hladu?
Právě tu skončil závod horských kol Nova Cup. Poslední závodník projel a všechno to pití bylo odsouzeno k vylití, všechny ty buchty by putovaly zpět do krabic. Nevěděli jsme, jak daleko máme ještě do cíle, kde jsme měli podle rozvrhu opíkat špekáčky, tak nám tahle hostina přišla docela vhod. Nacpali jsme se dosytosti, napili iontových nápojů, poděkovali, poklábosili a pak jsme zjistili, že cílové tábořiště je za rohem. Pony ranč - nedaleko vesničky Klentnice ve starém lomu mezi vinicemi ukryté místo, jak z divokého západu a to doslova.
Hlad už jsme neměli, tak jsme jen na chuť opekli dva špekáčky a zbytek jsem zase strčila zpátky do batohu. Naše skupinka již posilněna vínem a pivem se chystala na zpáteční cestu, nám bylo jasné, že naši mrňouskové už cestu zpět po svých nedají. Můj muž se nechal zavést pro auto do Perné a jen co jsme mrňousky zapnuli v autě do sedaček, jako když knoflík stiskneš, zavřeli oči a spali.
Cestou domů jsme využili situace a zastavili se na chvilku ve vinařství Sonberk. Perný den a parádní výlet na Pálavu nešlo zakončit jinak než slaďoučkým decánkem bílé Pálavy.
Není na tý naší jižní Moravě přeci jen krásně!
Iva Růžičková
