Buchta pro dušičky

Dušičky - slovíčko, co zní měkounce hebce a přitom je tak mysticky tajemné. 
V kuchyni u jídelního stolu sedí potmě dvě malá děvčátka se svou babičkou a na dřevěné prkénko kapou malé kopečky roztátého vosku ze zapálené dortové svíčky. Do každého pak postaví tenkou svíčku, lehce ji přimáčkou, aby pevně držela a nespadla. Prkénko je za pár minut plné svítích svíčiček. Plamínky lehoulince plápolají a děvčátka skoro ani nedýchají, snad aby některý omylem nesfoukla. Potichu hledí na světýlka, sedí a čekají. Na co babička asi myslí, že nic neříká? 
To ticho se zdá být pro ty dvě malé neposedy nekonečné. Babiččiny rty se konečně pohnuly, šeptem odříkává Otčenáš, Zdrávas Maria a děvčátka opakují modlitbičky po ní. Na malou chvíli zase umlknou než babička začne zpívat Rožnovské hodiny. Děvčátka se přidávají. Nejvíc ze všeho je baví napodobovat hlas zvonů mezi slokami a dlouze protahovat poslední písmeno "m" slůvek bim bam, bim bammmmm....
 

Tenkrát jsem tomu vzpomínání na dušičky, které už nejsou mezi námi, moc nerozumněla. Ty podzimní a zimní podvečerní chvilky s babičkou a zpívání ať už při dušičkových svíčkách nebo u draní peří, byly kouzelné. Z malých děvčátek vyrostly velké slečny, tyhle malé radosti se pomalu vytrácely a postupně je nahrazovaly zcela jiné nové. Až za několik let jsem teprve pochopila význam a hloubku plamínků svíček. Lze v nich spatřovat blízké a nejbližší dušičky, které jsou s námi už jen ve vzpomínkách.

Jednou takovou milou vzpomínkou jsou návštěvy na Vysočině u strejdy Ladě, bratra mojí druhé babičky. Každým rokem tam také na Dušičky přijížděli z Havířova jejich bratr Pepek s tetou Irenou a dcerou Ivetou. A protože strejda Laďa byl starý mládenec, tak nikdy neměl pro nás navařeno ani napečeno, co jsme si nedovezli, to jsme neměli. Tahle setkání se tedy spíše podobala hostině, neboť každá rodina přivezla něco k snědku, jak na oběd, tak i zákusek k odpolední kávě. 
I tahle krásná setkání jsou již minulostí. Ve vzpomínkách jsme spolu stále, a to nejen díky tomuto receptu na dušičkovou buchtu od tety Ireny.

Jablečno ořechový perník tety Ireny
........................................................................
hrnek 2 dcl
2 hrnky nasekaných vlašských ořechů
2 hrnky cukru moučka
3 hrnky polohrubé mouky
1 lžička sody
1 lžička mleté skořice
nebo perníkové koření
1 hrnek oleje
5 vajíček
špetka soli
7 středně velkých jablek

Oloupaná, jádřinců zbavená jablíčka nakrájejte na drobné kostičky. V míse promíchejte ořechy a všechny sypké ingredience, přidejte olej, jablíčka a žloutky. K bílkům přidejte špetku soli, ušlehejte tuhý sníh, opatrně ho po částech vmíchejte do připravené směsi a vymíchejte těsto.
Těsto nalijte na plech vyložený pečicím papírem, pečte v troubě nahřáté na 180 °C dokud povrch nezezlátne nebo proveďte zkoušku špejlí, po vytažení z těsta musí zůstat suchá.

Vychladlý moučník potřete čokoládovou polevou. A protože čokoládové polevy nejsou zrovna moji favorité, zvolila jsem polevu citronovou a posypala ji jedlými kvítky. Byla svěží, byla zajímavá, ovšem tomuhle moučníku bude více slušet tlumenější méně výrazná poleva, která doladí a podtrhne chuť ořechů, jablíček a koření.

Dřívě běžnou odměrkou bývala hořčičná sklenka. Jenže kde dnes sehat tuhle starou skleničku, pokud nám ji nezanechala ve starém kredenci nějaká hodná dušička? Odměřila jsem si ji doma u maminky, která ji naštěstí má a tak tetin recept byl zachráněn a místo skleničky používám hrnek.

                                                                          Iva Růžičková