Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2020

Tokáň hovězí

Dřevěná tabulka, kterou jsem si před pár lety pořídila jako designový doplněk do naší kuchyně, zažívá právě své nejlepší časy. 
Díky nebo kvůli nouzovému stavu, který momentálně v naší zemi panuje, je plně využita. Ale ne proto, abychom mohli našim dětem lépe a názorně vysvětlit třeba shodu podmětu s přísudkem či matematické nerovnice, ale nýbrž proto, že se na ní dvakrát denně mění náš rodinný jídelníček. Jen doufám, že nebude tento stav trvat dlouho, jinak se mi tabulka prodře od toho častého omývání. 



O to, co na ni psát, není rozhodně nouze. Mám průpravu a přípravu skoro ve všech jídlech, co se za éry mojí maminky, co by kuchařky ve školní jídelně, vařily. Jsem vymýšlením jídelních lístků provařená až do morku kostí. K tomu přidávám svoje vlastní nové i staré nápady a spotřební koš se mi daří plnit na stoprocent. 

Každý máme svoje oblíbené jídlo, o tom není pochyb. To ale může lehce sklouznout do stavu, kdy točíte několik jídel stále dokola. Občas nenuceně nenápadně zařadím novinku, …

Túdle nudle

Moje maminka i noveská babička mívaly běžně doma zásobu vlastoručně vyrobených nudlí a drobení do polévky. Babičce pomáhal nudle krájet dědeček a drobení strouhali na hrubší straně strouhátka zatímco naše maminka drobení strouhala na té jemnější straně. Obě se však shodovaly na tom, že těsto na nudle musí být vyválené docela na tenko a neměly by v něm být žádné díry.



Babička nám říkávala, že když budeme mít ve vyválené placce díry, tak se nevdáme. Se sestrou jsme se tedy snažily a s lehce (z)dravou soutěživostí se předháněly, která bude mít vyválenou placku úplně stoprocentní, bez děr. Díry nedíry, obě jsme vdané. Možná babička nechtěla mít nudlovou placku celou potrhanou, z té by se totiž dlouhé tenké nudličky špatně krájely.
A když zásoba nudlí došla, nadělaly se jednoduše nové. Kupodivu to vždycky vyšlo na nedělní dopoledne. Že by to byl nějaký rituál? Jak jsem zjistila, nejen u nás doma patřila tato činnost k nedělnímu dopoledni. Můj muž vzpomínal, jak jejich tatínek krájel nudle v …

Akorát povróbek

Ludóš, Fanóš, Jožka, Lojza, Anda, Jenda. 
Ta Anda je moje babička a ty klučičí jména patří jejím bratrům. Vyrůstat mezi klukama a ještě navíc k tomu na menším statku to člověka do jisté míry ovlivní ať chce nebo ne. Snad proto nebyla babička žádná křehká dámička s červenou rtěnkou, dokázala se postavit k jakékoliv práci a naučila mě spoustu věcí důležitých pro život. Jen to vaření..... s tím se teda moc nepiplala,


Se sestrou jsme bezstarostně projížděly na koloběžkách mezi prostěradly a povlaky na peřiny končící pár centimetrů nad zemí, pod polštářovými se zase dalo snadno podjíždět. Letní vítr si s nimi pohrával jako s plachtami plachetnic a ač byly pevně přikotvené k prádelní šňůře, některé se občas vzdouvaly a plácly nás po hlavě nebo přímo do obličeje. Ztrácely jsme se mezi nimi a navzájem jsme se jedna druhé schovávaly. Dvůr se rázem proměnil v jedno velké bludiště. Bylo mi pět možná šest let a starosti jsem si začala dělat až ve chvíli, kdy nás babička zavolala k obědu. 
Ty její po…

Sladká odměna

Když už jsem dala fotky těch báječných Maršálkových koblížků na svůj insta profil, přihodila jsem k nim jen tak z plezíru hašteg potten&pannen výzvy a pana Maršálka jsem označila také. Přece jenom jsou to koblížky podle jeho receptu. Ve snu by mě ani nenapadlo, že to páteční odpoledne, kdy jsem zapomněla mobil doma a odjela na nákup, bude na mě po návratu čekat cosi absolutně nečekaného. 


Zprávu, která svítila na displeji mobilu, jsem jen zběžně přelétla očima. Do kuchyně právě vešel také můj muž. "Představ si, že jsem vyhrála tu knížku od Maršálka. To je legrace, teď budu mít dvě. Víš, to je támhle ta kuchařka", ukazuji prstem na poličku u okna, "před týdnem jsem si ji objednala na netu. Asi ji posílají těm účastníkům soutěže s koblihama, mám tady od nich nějakou zprávu," ukončila jsem svůj monolog. "Tak tu druhou někomu třeba pak dáš", pronesl zcela nezúčastněně a odkráčel zpátky na zahradu mezi úly a včelky. 
Jeho odpovědi jsem už stejně nevěnovala p…

Maršálkovy koblihy

Bláhově jsem si myslela, že lepší koblihy než ty naše nejsou. A přece jsou! Vymazlený, k dokonalosti dotažený recept je od mistra cukráře pana Maršálka. Koblížky nadýchané jako peříčko, vláčné i druhý den, pokud vám na druhý den vůbec zbudou, protože ten první den...ten první den ....  

Nejsem soutěživý typ, nehrnu se hned do každé soutěže nebo výzvy a ani adrenalin tohoto typu mi zvláštní potěšení nečiní. Nevyhledávám podobné aktivity, ráda si žiju svým životem. Minulý týden jsem čistě náhodou narazila na masopustní výzvu firmy Potten&Pannen spolu s panem Josefem Maršálkem, kterého jsem obdivovala ještě dřív než vůbec začala celá pečící mánie v televizním pořadu. Vyhodnotila jsem si to  jako pouhou informaci, jež prolétla mou hlavou jako průvan sem a tam a více tomu nevěnovala pozornost. Za pár dnů se mi však jako bumerang vrátila zpět v podobě fotek dozlatova usmažených koblížků od mých instagramových přítelkyň. 
Přečíst si recept bych přece jen mohla. 
Maršálek zadělává těsto na k…

Babka

Tahle babka nikdy nezestárne. Některá babka se ani nedožije večera, natož, aby vydržela do rána druhého dne. Upečete ji a hned po vytažení z trouby máte nutkání do ní zakrojit. Láká vás její vůně, vaše zvědavost a řeknete si ochutnám jen jeden kousek. Potom začnete sami sebe přemlouvat, že tenhle třetí ukrojený plátek bude už opravdu poslední. Aspoň pro tuhle chvíli.
Nelekejte se, že peču doma nějaké babky. Pod tímto názvem se skrývá moučník z kynutého těsta stočený do copu plněný různými náplněmi. Díky lahodné náplni a nadýchanému těstu mizí velmi rychle. A jak ke svému názvu tenhle úžasný moučník přišel, se mi zpočátku nedařilo vůbec vypátrat.


Internet na toto téma byl trošku skoupý. Většinou se omezil na krátkou větu, že se jedná moučník pocházející ze židovské nebo východoevropské kuchyně. Pročítala jsem židovské kuchařky dostupné na internetu, ale přímé informace vedoucí k vypátrání pravého původu babky prostě nebyly. 
O radu jsem poprosila i svoji kamarádku z Polska, moc toho taky …

z Honzova ranečku

Pohádek, ve kterých vystupuje vesnický chasník Honza, je hned několik a všechny mají jedno společné - ve všech si Honzík nese do světa v ranečku pár buchet. Ač by raději ležel v teplíčku doma za pecí a dál hrál roli toho hloupého Honzy, byl to kluk chytrý a mazaný a dobře věděl, že vydávat se za hlupáka má své výhody. 
Pokaždé ho však okolnosti donutili z té pece slézt a vydat se do světa, vždy vyzbrojen buchtami od maminky. Ona moc dobře věděla, proč mu je s sebou dává. Jednak měly funkci jakéhosi platidla a pomyslné vstupenky a za druhé chtěla, aby když se i na samém konci světa do té buchty zakousne nebo kdyby mu snad v tom širém světě bylo těžko a ouzko, aby mu připoměly domov. 
Dneska by možná šel Honza do světa se smaženým řízkem, možná kreditkou, aby se mohl po cestě zastavit v mekáči nebo káefcéčku, možná by měl mobil a volal by nějakou dovážkovou službu damejidlo. 
Nejsou ale ty pohádkové buchty romantičtější, opravdovější a láskyplnější? Lehce zasněžené moučkovým cukrem, sladce…