Přeskočit na hlavní obsah

V lese leda hóby

V září zaplavily sociální sítě fotky houbařských úlovků z různých koutů naší vlasti, jenom u nás nic. Ani holubinka, ani mochomůrka, natož nějaký hříbek. Vůbec nic. Podle houbařské mapy jsme prý území, kde letos žádné houby nerostou. 
Najednou  se  objevila fotka od mojí kamarádky. Tři plné košíky! A ne ledajakých houbiček, ale pravých hřibů! Takže rostou! Sice ne přímo u nás, ale těch pár kilometrů se dá autem lehce překonat. Když Romana postne hříbky, je tu padesátiprocentní šance, že i já něco najdu. Odpoledne jsem zavelela: "Kluci, nasedat! Jedeme na hříbky!"



Ten starší na mě neustále volal a čekal než přijdu a jeho nález zkontroluji. Ten mladší na nic nečekal, rovnou svůj úlovek utrhl a nožíkem jej na místě naporcoval, na co nejmenší kousky. Riskovat, že bude smaženice z mochomůrek nebo holubinek jsem pochopitelně nechtěla. Kluci si náš výlet užili a já plánovala vyrazit druhý den do lesa sama.











Označit houby a hříbky za plísně je troufalost a lehce nás to, co by houbařské milovníky a nadšence, uráží. Dosti silná slova pro tak slabá stvořeníčka. Můj muž je takhle bez mrknutí oka nazval a dodal, že on plísně rozhodně jíst nikdy nebude. A pak jel se mnou do skoro dvacet kilometrů vzdáleného lesa. Ještě aby se mně tam samotné něco přihodilo, poté co jsem oznámila, že pojedu na hříbky sama. Cestou mumlal pod vousy něco o neekonomicky rentabilních výletech do vzdálených lesů, když za domem jich máme 160 hektarů. Že jsou to lesy bez hříbků už nedodal.

Na místě určení mě pak jakože hlídal, z auta, ve stabilizované horizontální poloze, na jedné straně zapřený volantem a jak jinak než se zavřenýma očima. Já zatím prošmejdila kus lesa v klidu a pohodě, s pocitem jistoty, že mám nablízku osobu blízkou. Po necelé hodině jsem se vracela pomalu k autu. Na dně mého košíku se stydlivě krčilo pár malých suchohříbů a klouzků. Já říkala, že se musí jít na hříbky ráno, nejpozději dopoledne! Vztekala jsem se v duchu. Pak už les připomíná promenádu v přímořském letovisku a místo, abyste sbírali hříbky a nasávali klid a energii lesa, pořád jen říkáte "Dobrý den, dobrý den!". Odpoledne je les plný houbařů. Poslední, co mi tu ještě chybělo, byl pruh hustého smrčí ohraničený hustou trávou ukrývající strouhu plnou vody. Ani mě nehne obcházet to zase zpátky celé dokola. Přeskočila jsem příkopu, přikrčila se, rukama odhrnula smrkové větve jako bych plavala a vnořila se do hustého porostu. Jehličí jsem měla plné vlasy, napadalo mi za krk, pod mikinu na záda i do podprsenky. A v tom jsem ho uviděla. Seděl tam tiše, přikrčený jako hříbek, tmavohnědý klobouk a tvářil se velmi nenápadně. Tatínek s babičkou vždycky říkali, že každý hříbek má kolem sebe další sourozence. Oči mi jezdily kolem dokola jako rysovi číhajícímu na svou kořist. A byli tam! Velcí i malí. Samou radostí jsem měla chuť nahlas zakřičet "Děkuju ti leseeee!", ale protože se v lese nekřičí, tak jsem slova jen zašeptala do toho hustého smrkového porostu, kterým jsem se už vesele prodrala ven až k autu a mému muži.
On už na mě čekal, zdálky se usmíval a na kapotě auta měl vyskládané klouzky a hříbky. Našel je hned za autem a zároveň mě poučil, že hříbky rostou přímo na cestě, což prý každý houbař přece ví.








Smetanová houbová omáčka
..............................................
hříbky, houby 
cibule
máslo
hladká mouka
smetana
drcený kmín
sůl, pepř
voda/vývar/mléko

Očištěné houby nakrájejte na kousky, velikost zvolte, jak máte rádi, někdo má raději větší ať je do čeho kousnout, někdo zase menší. Cibuli nakrájejte nadrobno.



Na másle orestujte houby, hříbky, aby trošku změkly, přidejte drcený kmín, nechte ho chvíli rozvonět, přilijte vodu a pod pokličkou poduste.
V druhém kastrůlku rozpusťte máslo s troškou oleje, přidejte nakrájenou cibuli, nechte ji zesklovatět, zasypte hladkou moukou a umíchejte světlou jíšku. Cibulovou jíšku poté přidejte k podušeným houbám, množství volte podle toho, jak chcete mít omáčku hustou, podle potřeby zřeďte vodou nebo vývarem nebo mlékem. Společně ještě povařte. Variantu s mlékem nezapomeňte míchat, rádo se připaluje. Nakonec vmíchejte do omáčky smetanu na zjemnění. Dochuťte solí, pepřem. Kdo má rád omáčku kyselejší, přidá ocet. 





Knedlíky, co vidíte na fotce nejsou kynuté, jsou to knedlíky "z prášku", jak říká moje maminka. Tyhle knedlíky vařívala naše babička noveská. V obchodě koupila v pytlíku namíchanou hotovou směs a podle návodu pak knedlíky uvařila. Říkali jsem jim "tvrdá knedla". Nebyly totiž tak nadýchané jako knedlíky kynuté, na které jsem byla zvyklá z domu. Zato to byla příjemná změna a já tyhle knedle měla u babičky moc ráda a jedla jsem je jen tak samotné. Namíchat je lze snadno i bez kupované směsi. Následující návod na ně je podle oka, těsto by nemělo být příliš husté, tuhé a ani příliš řídké.
Knedlíky
.........................
hrubá mouka
sůl
1 lžička prášku do pečiva
mléko
vajíčko
den starý rohlík

Rohlík nakrájejte na malé kostičky. Do mísy nasypte mouku, promíchejte se solí a kypřícím práškem, přilijte mléko, rozklepněte vajíčko a vše zamíchejte, do napůl zamíchané směsi přihoďte kostičky rohlíku a opatrně zapracujte, může stačit třeba jen půl rohlíku, to uvidíte až kolik knedlíkového těsta namícháte. Navlhčenou rukou z těsta utvořte váleček nebo dva a vložte do vroucí vody. Vařte 20 minut, přičemž po deseti minutách knedlíky vařečkou ve vodě obraťte.



Houbová omáčka je klasikou a určitě nechybí na talíři žádného houbaře. Komu je pouhá omáčka málo, klidně si k ní může přidat plátek masa. Omáčce z čerstvých hříbků se samozřejmě nic nevyrovná. Nejsou-li však čerstvé po ruce i ze sušených lze vykouzlit lahodnou omáčku, stačí jen hříbky předem namočit.

A mějte na paměti, že každá houba je jedlá, některá ovšem jen jednou!
                                                                       Iva Růžičková  

Komentáře