Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2018

PF 2019

Děkuji všem čtenářům a čtenářkám mého blogu, všem návštěvnicím i návštěvníkům, kteří na můj blog zavítali ať už třeba jen ze zvědavosti nakouknout. Jsem ráda, že jste podle mě něco uvařili či upekli a chutnalo vám. Jsem ráda, že vás moje příběhy pobavily, rozesmály nebo i rozplakaly.
Věřte, že bez Vás by to nebylo ono. Ikdyž to zní jako klišé, můj muž Vám může potvrdit, že vždycky skáču radostí, když se dozvím, že čas, který tomu věnuji, nejsou jen promarněné chvilky.
Mějte krásný Nový rok, a't cestičky v něm nejsou moc klikaté a ať Vás provází štěstí,radost a hlavně zdraví.
A v tom Novém roce se na Vás budu zase moc těšit .



                                                                          Iva Růžičková

Nejez teto! Až na Vánoce!

Kde jsou ty časy, kdy jsme pekly s maminkou pětadvacet druhů vánočního cukroví. Přestože část putovala strejdovi na Vysočinu, část babičcce a dědečkovi, pořád doma zůstávalo dost plných krabic. Byly uschované v chladu v komoře a hlavně se do nich nesmělo. "Nejezte to! Je to na Vánoce!" hubovala nás všechny maminka, když jsme potají něco uzobli. Během Vánoc nás naopak zase pobízela, abychom cukroví jedli, ale nás už moc nelákalo a po Novém roce pak to nesnězené putovalo v krabičkách do mrazáku. "Až bude v únoru zabíjačka, bude se cukrovíčko hodit," říkávala maminka. Stejně nejlepší cukroví bylo vždycky u sousedů nebo někde na návštěvě. Bylo jiné, neznámé a to známe chutnalo úplně jinak než to doma.



Tehdy jsem z duše nenáviděla všechny ty formičky, vykrajovátka, čokolády a krémy. Lepení a zdobení cukroví byla hrozná otrava. Měla jsem i takové nápady, proč by nešlo malít nějaké těsto na plech a pak je jednoduše rozkrájet na malé čtverečky? Maminka nás totiž učila preci…

Vyznání nejsladší

Jedno těsto, tvary libovolné podle příležitosti pro jakou je pečete. Děti je milují, možná pro tu sladkou polevu nahoře. Dospěláci si je také rádi dají ke kávě nebo čaji. Jemně kořeněné, voňavé a měkké. Tak takové jsou perníčky. 

Jeden den jsem je upekla a druhý den večer až šly děti spát a v domě bylo ticho a klid, jsem se pustila do jejich malování, i s úklidem to trvalo skoro do půlnoci. 
Ráno mi cosi teplého a vlhkého olízlo nos, otřela jsem si ho rukou, zabručela takové to eeemmm, pššš a přitáhla si peřinu víc k bradě. Venku bylo ještě šero. Pak jsem dostala neúmyslný, ale přesně mířený zásah do žeber levou nebo pravou dolní. V podstatě už je to jedno, stejně bylo po spaní, ale ještě se mi ze zahřáté postele nechtělo vylézt, oči jsem měla dál zavřené a dělala, že spím. V tom mi po čele začalo ťukat několik malých kladívek. Jejich ťukání zesilovalo a tenký hlásek volal: "Vstávej, vstávej". Malá teplá ručička mě jemně pohladila po tváři: "Já tě mazlím". Otevřela j…