Přeskočit na hlavní obsah

K prasknutí jak balón

"Jedeme na hory", říkávali dědeček s babičkou, bydleli v Nové Vsi u Oslavan a v podstatě každý kopec od nich už byly hory. Babička pocházela z malé vesničky nedaleko Bystřice nad Pernštejnem a s rodnou vesničkou ji spojoval už jen její bratr, náš strejda. Jezdívali jsem k němu docela často, trávili tu každé prázdniny až do loňského jara, kdy strýček nečekaně odešel.
A tak když můj muž dnes před obědem skončil telefonní hovor a řekl: "Musím za zákazníkem do Bystřice," trošku jsem zbystřila. "Mohli byste jet s mrňouskem se mnou, přespíme v Balónovým hotelu, vezmeme si s sebou kola a můžeme se projet do Blažkova." On ví, jak to těžce nesu a nemohu se stále srovnat s tím, že tu strejda není a domek je prodaný. Proto jsem ani minutu neváhala a na jeho nabídku kývla. nabídka večeře v Balonovém hotelu se také neodmítá.



Z Radešína jste na kole v Bobrové hned a protože neznáme tamní lesní zkratky, vydali jsme se do Mirošova po hlavní silnici. Je to trochu více do kopce, ale od té doby, co máme elektrokola, není pro nás žádný kopec překážkou. Mě to jelo skoro samo, můj muž trošku zaostával, není divu, přece jen táhl za sebou těžký náklad, našeho mrňouska ve vozítku. Na kraji Mirošova jsme omrkli, zda jsou čápi na komíně. Ostatně takhle to dělám už čtyřicet let. Naučila mě to babička s dědečkem a já tuhle tradici zase předala svým dětem. 
V Blažkově jsme zkontrolovali zahradu a domeček, jak si vede v rukách nového majitele. Na památku udělali pár fotek a vydali se po asfaltce směr Šiklův mlýn a Olešínky. Před "šiklákem" jsme objevili makové pole. Zatímco tatínek s mrňouskem testovali chuť a barvu makových zrnek, já pilně trhala malé makovičky s vidinou podzimního věnce na naše vrata. Ještě tak jeřabiny kdyby po cestě byly. Do Olešínek vedla cesta lesem a pak jsme opět najeli na státní silnici vedoucí ze Zvole do Bobrové. 
Malá občerstvovací zastávka v místní hospodě. "Než vypiješ to pivo, mrknu támhle do toho kostela naproti, ještě nikdy jsem v něm nebyla," prohodila jsem tak rychle, aby neměl můj muž šanci něco namítat, čapla jsem mrňouska za ruku a přeběhli  jsme silnici. 


Stála jsem tam v kraťasích a triku, mikinu uvázanou kolem pasu, prostě vymóděná na kolo, že se ocitnu na mši, mě ani ve snu nenapadlo. V ruce kancionál, který jsem si vypůjčila z police a zpívala jsem s ostatními "Tebe ctíme, milujeme, srdcem celým, Maria" a zároveň civěla na mladého faráře. Většinou se v kostelích setkávám s faráři věkové skupiny padesát plus. Tenhle mladík, v bílozlaté sutaně, měl ledabyle rozcuchané vlasy po ramena, neposlušný pramen, co mu stále padal přes oko, se snažil zastrčit za ucho, na nohou letní páskované křusky jako by měl jít někam na fesťák a na pravé ruce kožený řemínek snad se stříbrnou kuličkou, na takovou dálku už prostě detaily nevidím. Přesto všechno působil velmi pohodově, klidně a vyrovnaně. 

Píseň dozněla, obvyklé pozdravení ve jménu Otce i syna.... a pak se mladík omluvil, za pozdní příchod, kvůli špatné dopravní situaci. Cože? Aha, takže já vejdu do kostela s úmyslem jen nahlédnout, zrovna v den, kdy křesťané slaví velký svátek - Nanebevzetí panny Marie, zároveň v den, kdy si připomínáme šest let, kdy zemřela  naše babička, v den, kdy mám za sebou návštěvu místa, které je pro mě dosažitelné už pouze ve vzpomínkách a mše začne s dvacetiminutovým zpožděním zrovna ve chvíli, kdy tam vejdu?  Tohle přece nemůže být náhoda!

V okamžiku, kdy jsem si tohle všechno uvědomila, nahrnuly se mi slzy do očí a ne a ne je zastavit. Zpívat nemůžu, na text nevidím. Copak to jde, vydat ze sebe vůbec nějaký hlásek, když se vám slzy kutálí po tvářích? Utírám si je rukávem jak malá holka, nemám u sebe ani kapesník. Mrknu na mrňouse, sedí na židli za mnou, listuje si v kancionálu a je spokojený. Tak tady je svět ještě v pořádku. Doznívají poslední tóny varhan, ponořená do svých myšlenek vzpomínám na babičku. Setrváme v kostele ještě nějakou chvíli, ale mrňousek se už vrtí a je jasný, že už to tady dlouho nevydrží. Z bdění mě náhle vytrhne hlasité "Mamííí, čulat". Rychlým krokem odcházíme z kostela. Stejně nás čeká ještě pár kilometrů do cíle. 
Děkuji za těch pár minut, kdy jsem mohla být sama se sebou. S proudem slz odplavaly všechny obavy, smutek, neklid. Spadl ze mě všechen ten náklad, co na duši nosím a já věděla, že ikdyž tu babička dávno není, že vše, co mě učila má nějaký smysl, ikdyž strejdův domeček nám už nepatří, můžu se do tohoto kraje kdykoliv vrátit a že o něj nepřicházím, jen ho od teď budu vnímat a přijímat z jiného úhlu než dřív.

"Konečně, myslel jsem, že si budu muset pro vás dojít", přivítal mě můj muž, občerstven pivem a hned mi nabízel dvě trasy do Radešína. Zvolili jsme tu delší, ale prý zajímavější, přes Podolí. 


Bylo to krásných skoro 22 kilometrů, nádhernou krajinou, zelenýma loukama, občas do kopce, za odměnu z kopce, společnost nám ke konci cesty dělalo zapadající sluníčko a jako bonus jsme v Radešíně u Balónového zámku viděli startovat létající balón.



Koho by to napadlo, že v malinké vesničce uprostřed lesů je ukryto tak příjemné, pozitivní energií nabité místo, Radešínský pivovar a hotel. Objevili jsme ho loni na podzim v podstatě náhodou. Jeho historie sahá až do 16.století a když na toto místo vstoupíte, rázem zapomenete na všechny starosti a chmury. Personál je tu vždy usměvavý a milý. Ještě se nám nestalo, že by se tady na nás někdy někdo mračil.





Po cestě nám docela vyhládlo. Oba dva jsme se těšili na tatarák, který tu umí opravdu skvěle. Je jemný a přitom pikantní. Dostanete k němu šest topinek, přesněji teda šest půlek krajíčků, které vám vystačí přesně akorát. Čerstvě usmažené, křupavé, že jsme je s mužem prohlíželi a vrtalo nám hlavou, zda jsou z friťáku nebo smažené na pánvičce. A co je hlavní, nejsou to žádné grimle, jak jsme s mužem pojmenovali nepravidelně ukrojené, na jedné straně silné a nedosmažené, na druhé tenké přesmažené topinky, které jsme kdysi kdesi dostali.
Máte-li tatarák rádi, určitě si sem na něj zajeďte, nebudete litovat, je výborný.



Nakonec jsem v tom nechala svého muže samotného a objednala si pivovarský guláš. Hovězí masíčko se rozpadalo, na jazyku mi zůstávala lehce pálivá papriková chuť, jenom ty kolečka cibule jsem dobrovolně a ráda mému muži odevzdávala. Dva bramboráčky jsem nakonec vyměnila za topinku s tatarákem a myslela jsem, že prasknu, jak jsem byla nacpaná. 



A protože jsme v pivovaře, byl by hřích, neochutnat něco z místní produkce. Jedenáctku Samuela si dal můj muž a já, jelikož pivu neholduji, jsem zvolila Jacka, jablečný cider. Připadal mi docela kyselý a jak jsem se později dozvěděla, je vyráběn francouzskou metodou suchého zrání, bez přídavku chemie a cukru, čistě přírodní. Podávají ho se sklenkou plnou ledu. Vskutku velmi osvěžující.



Byli jsme nacpaní až k prasknutí, avšak sladkou tečku na závěr nelze vynechat. Jak říká můj muž, je potřeba doladit a vyrovnat chutě. Doporučuji čokoládový dortík s kopečkem šlehačky. Horká čokoládová poleva a nadýchaný čokoládový piškot, jednoduše nebe na zemi. Bohužel už nebylo tak dobré světlo na focení, snad příště. Ale abych nelhala, pustila jsem se do něj s takovou chutí, že jsem v půlce s plnou pusou hlásila mému muži, že jsme ten dort zapomněli vyfotit.

Kdo by tušil, že se jedno všední srpnové odpoledne může takhle změnit v rozmarnou, zážitkovou a duši očisťující terapii.
Někdy je prostě potřeba opustit zajeté koleje, domácí stereotyp a jít naproti tomu, co příležitost nabízí. Nebojte, to prádlo v prádelním koši nikam neuteče, bude na vás oddaně čekat doma až se vrátíte a vy pak odpočatí s jasnou myslí a vnitřním klidem ho vyžehlíte rychleji než obvykle a ještě s radostí.

Jak říkávál můj dědeček, tady na horách je vzduch silnější, tady se tak krásně spí. A měl pravdu, jenom na "balónovýho" kohouta to moc neplatí. :-) 


                                                                         Iva Růžičková

Komentáře

  1. Krásné... ��. Díky. Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Jani. Zajedem si tam někdy spolu, mají tam i jiné dobrůtky než tatarák :-)

      Vymazat

Okomentovat