Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2018

PF 2019

Děkuji všem čtenářům a čtenářkám mého blogu, všem návštěvnicím i návštěvníkům, kteří na můj blog zavítali ať už třeba jen ze zvědavosti nakouknout. Jsem ráda, že jste podle mě něco uvařili či upekli a chutnalo vám. Jsem ráda, že vás moje příběhy pobavily, rozesmály nebo i rozplakaly.
Věřte, že bez Vás by to nebylo ono. Ikdyž to zní jako klišé, můj muž Vám může potvrdit, že vždycky skáču radostí, když se dozvím, že čas, který tomu věnuji, nejsou jen promarněné chvilky.
Mějte krásný Nový rok, a't cestičky v něm nejsou moc klikaté a ať Vás provází štěstí,radost a hlavně zdraví.
A v tom Novém roce se na Vás budu zase moc těšit .



                                                                          Iva Růžičková

Nejez teto! Až na Vánoce!

Kde jsou ty časy, kdy jsme pekly s maminkou pětadvacet druhů vánočního cukroví. Přestože část putovala strejdovi na Vysočinu, část babičcce a dědečkovi, pořád doma zůstávalo dost plných krabic. Byly uschované v chladu v komoře a hlavně se do nich nesmělo. "Nejezte to! Je to na Vánoce!" hubovala nás všechny maminka, když jsme potají něco uzobli. Během Vánoc nás naopak zase pobízela, abychom cukroví jedli, ale nás už moc nelákalo a po Novém roce pak to nesnězené putovalo v krabičkách do mrazáku. "Až bude v únoru zabíjačka, bude se cukrovíčko hodit," říkávala maminka. Stejně nejlepší cukroví bylo vždycky u sousedů nebo někde na návštěvě. Bylo jiné, neznámé a to známe chutnalo úplně jinak než to doma.



Tehdy jsem z duše nenáviděla všechny ty formičky, vykrajovátka, čokolády a krémy. Lepení a zdobení cukroví byla hrozná otrava. Měla jsem i takové nápady, proč by nešlo malít nějaké těsto na plech a pak je jednoduše rozkrájet na malé čtverečky? Maminka nás totiž učila preci…

Vyznání nejsladší

Jedno těsto, tvary libovolné podle příležitosti pro jakou je pečete. Děti je milují, možná pro tu sladkou polevu nahoře. Dospěláci si je také rádi dají ke kávě nebo čaji. Jemně kořeněné, voňavé a měkké. Tak takové jsou perníčky. 

Jeden den jsem je upekla a druhý den večer až šly děti spát a v domě bylo ticho a klid, jsem se pustila do jejich malování, i s úklidem to trvalo skoro do půlnoci. 
Ráno mi cosi teplého a vlhkého olízlo nos, otřela jsem si ho rukou, zabručela takové to eeemmm, pššš a přitáhla si peřinu víc k bradě. Venku bylo ještě šero. Pak jsem dostala neúmyslný, ale přesně mířený zásah do žeber levou nebo pravou dolní. V podstatě už je to jedno, stejně bylo po spaní, ale ještě se mi ze zahřáté postele nechtělo vylézt, oči jsem měla dál zavřené a dělala, že spím. V tom mi po čele začalo ťukat několik malých kladívek. Jejich ťukání zesilovalo a tenký hlásek volal: "Vstávej, vstávej". Malá teplá ručička mě jemně pohladila po tváři: "Já tě mazlím". Otevřela j…

Rovnou do koulí

Tak už i na nás došlo. Maminky v okolí už čtrnáct dní nemluví o ničem jiném než jak jejich děti mají rýmu, kašel nebo horečku. Pro jistotu jsem zkontrolovala naši domácí lékárnu, kdyby mělo dojít na nejhorší a moje bylinkové čaje a sirupy nezabíraly. Vytřídila jsem docela velkou tašku všelijakých nespotřebovaných prášků, kapek a přípravků na kašel. Těch bylo nejvíc, zůstaly tady po mém nájezdu do lékárny, když Matyášek, co by malinkaté miminko dostal kašel a já jako kojící matka ovlivněná mateřskými pudy, hormony a bůhví čím ještě, nakoupila všechny možné sirupy na všechny možné typy kašlů a teď je po těch dvou letech vrátím hezky zpátky do lékárny. 
Co čert nechtěl, v úterý v noci se mi zdál ten náš mrňousek nějak horký, ráno ještě víc. Tak tady žádné čajíčky nepomůžou. Položila jsem před mého muže na jeho pracovní stůl tašku s vytříděným lékárnickým odpadem a s naléhavým prosebným výrazem v očích jsem mu do ruky strčila oranžovou krabičku. "Musíš zajet do lékárny, tohle kup nové…

Pět jablek v kastrolu

Tak schválně, kolik sníte jablek za rok? Myslím tím čerstvých jablíček, žádné štrůdly, žemlovky a podobné do toho nepočítejte. Já bych ty moje snězená syrová jablka spočítala na prstech jedné ruky. Můj muž říká, že bych všechno nejradši vařila, dusila, pekla nebo nastrkala do mrazáku. Jsem holt prostě taková. Čerstvé ovoce si občas dám, ale stejně jahody mám nejradši v knedlících, rybíz a švestky na buchtě a tak bych mohla pokračovat dál. Zatímco můj muž si klidně křoupe i syrový květák nebo listy zelí.






Sedím si tak u stolu a pozoruji děti, jak hrají s manželem Batamo a k tomu přikusují jablíčka, která jsem jim nakrájela do misky. Naše podzimní večery. V krbu praská oheň, líně ze strany na stranu míchám lžičkou v hrníčku svařák, občas usrknu. Smích a dohadování dětí už skoro nevnímám, jen zasněně koukám na ty nakrájené kousky jablek.
Kompot, babiččin jablíčkový kompot. Se skořicí a hřebíčkem. Vařívala jej v kastrolu na kamnech. Vůně jablek a koření se linula celou kuchyní. Jak jsem na n…

Bez antibiotik to nejde

Mám kamarádku, která do jídel, kam bez pochyby patří česnek, dává dávku přímo dvojitou a do jídel, kde byste česnek nečekali, ho přidá občas taky. A kdyby to šlo, pekla by snad i tvarohové buchty s česnekem. Říká, že česnek je přírodní antibiotikum a ona o zdraví svoje a svých blízkých bude pečovat s pomocí těch nejlepších pomocníků, a to vyloženě přírodních. Česnek přidává do jídel nejen pro lepší chuť, ale i z důvodů čistě preventivních. Ostatně o pozitivních účincích česneku na lidské zdraví se můžeme dočíst už na papyrech starého Egypta. Negativní na česneku je snad jen jeho aroma. Já s oblibou říkám, že česneková vůně nevychází jen z úst, ale šíří se nenápadně ze všech pórů celého těla.
Máte rádi topinky? Z obou stran pořádně očesnekované a nahoru volské oko? Jako malá jsem tu vůni česneku neměla ráda, zacpávala jsem si nosík a dělala u toho všelijaké pitominky a grimasy, když mně chtěl tatínek po takovéto večeři dát česnekovou pusu na dobrou noc. Časem jsem přišla na to, že topin…

Nemějte z toho husí kůži

Co vy a tradice? My s mužem je velice rádi dodržujeme a hlavně si některé sami vytváříme. Jsme rádi, když se sejdeme celá naše rodina a dobré jídlo u toho nesmí samozřejmě chybět. Jednou takovou tradicí, co zavedl můj muž, je Svatomartinská husa. Letos ovšem hrozilo, že jsme se málem nesešli. Jak zachránit tuto naši mladinkou tradici, aby nezanikla, sotva se tak hezky ujala? Jedině upéct husu doma. Tak to byla obrovská výzva. Nebyla jsem si jistá, zda to není pro mě moc veliké sousto. Za to můj muž byl svým nápadem nadšen a ani trošku nepochyboval o tom, že by se něco nepovedlo. Jeho důvěru ve mě vloženou jsem nemohla zklamat, ovšem zadek jsem měla strachem staženej dvakrát víc než když jsem pekla poprvé jehněčí.



Husu jsem pro jistotu objednala týden dopředu. Zdálo se, že se husy zařadily mezi nedostatkové zboží a koupit ji jen tak bez objednání bude na malém městečku problém. Den před mým dnem "D" jsem pro ni jela. V řeznictví na mě čekala docela dlouhá fronta a z druhé stra…